Ed McBain

Ed McBain

Nerozhodnost

Kapitola první

Když se probudil, byla okna zamrzlá a vzduch v pokoji ledový. Na chvíli se nemohl upamatovat, kde je. Doma bylo v jeho ložnici v noci vždycky chladno, ale tohle nebyla jeho ložnice. Pocit cizoty ho na okamžik zmátl, ale pak si vzpomněl: je přece ve městě! Vyskočil ve spodním prádle z postele a po prkenné podlaze šel rychle k židli, na kterou včera odložil šaty.

Pokoj byl zařízen jen spoře. U jedné stěny stála postel, u protější prádelník se zrcadlem. Židle tu byly všehovšudy dvě, jedna dřevěná, na které ležely jeho šaty, a u okna zastřeného záclonou druhá, čalouněná. V rohu místnosti bylo umyvadlo, ale do koupelny se chodilo na chodbu. Posadil se na dřevěnou židli a zavázal si tkaničky u bot, pak se šel k umyvadlu umýt. Byl chlap jako hora, měřil metr pětadevadesát a vážil skoro metrák. Ruce měl obrovské, osmahlé a plné mozolů jako zemědělec. Namydlil si obličej, pak nabral vodu z umyvadla do dlaní a opláchl si masivní nos a vysoké, ostře řezané lícní kosti, masité rty a hrubě tesanou bradu. Když si vymyl mýdlo z očí, otevřel je a na chviličku se zadíval na svůj odraz v zrcadle. Pak sáhl po ručníku a utřel se.

Ano, měl by jít na policii.

„Je tady ale psí zima!

Kolikpak je asi hodin?

Přikročil spěšně k židli, navlékl si a zapjal košili, pak protáhl pod odřeným límečkem kravatu, ale nezavázal ji a nechal oba konce volně viset, oblékl si těžké tvídové sako, zkřížil dlouhé paže a plácal se přes boky, aby se aspoň trošku zahřál. Nato přistoupil k oknu, roztáhl zažloutlou záclonu a kolem nápisu ZAŘÍZENÉ POKOJE K PRONAJMUTÍ se podíval o dvě patra níž na ulici; podle počtu lidí, kteří jsou vzhůru a někam kráčejí, chtěl uhodnout, kolik může být hodin. Ulice byla liduprázdná.

Věděl, že má jít na policii, ale nechtěl tam vrazit v šest hodin ráno – může být ovšem i víc. Kdyby bylo teprve šest, byla by venku tma, ne? A na ulici není nikdo třeba jen proto, že je tak zatraceně zima, to je všechno. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby bylo už devět, nebo dokonce deset. Pustil záclonu, šel ke skříni ve zdi a otevřel ji. Stál tam malý, stařičký kufr patřící kdysi jeho matce; na jediné žlutozelené nálepce stála v půlkruhu slova NIAGARA FALLS NEW YORK s modrobílým obrázkem vodopádů uprostřed. Máti tam byla na svatební cestě a v životě měla jen tenhle jediný kufr. Půjčovala mu ho vždycky, když se vydal do města prodávat své dřevěné zboží. Obvykle sem jezdil třikrát až čtyřikrát ročně, tentokrát poprvé v únoru.

Najednou si vzpomněl, že zítra je svatého Valentýna.

Musí poslat máti přáníčko.

Vytáhl ze skříně těžký zelený svrchník, do města jezdil v zimě vždycky v něm, a hodil ho na postel. Z prádelníku sebral drobné, které tam ležely, strčil je do pravé kapsy kalhot a pak vzal náprsní tašku, podíval se do ní a vytáhl peníze, které včera utržil za zboží. Znova je přepočítal – přesně sto dvaadvacet dolarů – a vrátil je do náprsní tašky, šel zpátky k posteli, vzal zimník a pracně do něj nasoukal rozložitá ramena.

Zapjal kabát, vrátil se k umyvadlu a ještě jednou se podíval do zrcadla. Vypadám dobře, řekl si. Nechtěl, aby si policie myslela, že přišel nějaký vandrák.

Kde ta policejní stanice asi je? ,

Bude se muset zeptat bytný, jak jen se ta ženská jmenuje?

„Jestli je už vzhůru.

Mimoto měl hlad. Musí se někde nasnídat, než půjde na policii.

Má si zapakovat těch pár věcí, který odložil na prádelník, nebo to má nechat až na potom? Dost času potom. Ale asi by měl poslat máti poštou ty peníze. Sto dvaadvacet dolarů představuje fůru práce, fůru. A musí vydržet až do dubna nebo května, kdy zase pojede do města, totiž, kdy pojede bratr. Ano, spakuje si to potom.

Vyšel z pokoje, zamkl za sebou a sešel po schodech do prvního patra. Linoleum na schodech bylo staré a prošlapané, všiml si toho už před dvěma dny, kdy pokoj najímal. Ubytoval se až tady na předměstí, protože věděl, že ho pokoj přijde mnohem laciněji než hotel. Nezačne si přece teď stěžovat na odřené linoleum, ať ho veme čert! Postel je v pořádku a nic se v ní nehemží – to mu přece stačí, ne? Platí za ten pokoj jen čtyři dolary denně a nic lepšího by nenašel, ledaže by se šel vyspat někam do špinavejch brlohů mezi opilý pobudy, a to teda ne!

Bytná bydlela v přízemí na konci chodby. Chodba voněla čistotou a ten den, kdy si najal pokoj, klečela bytná na podlaze a drhla ji. Hned poznal, že pokoje budou čistý a postele bez hmyzu, to bylo pro něho to hlavní, žádnej hmyz. Nikdy si nelehej do postele, kde jsou blechy nebo nějaká jiná havěť, říkala máti. Nevěděl, jak člověk pozná, jestli v posteli není nějaká havěť, dokud se do ní neuloží, jenže pak už je pravděpodobně pozdě s tím něco dělat, protože ty bestie sežerou člověka zaživa. Chodba páchla chlórem a to jistě znamená, že bytná je čistotná, usoudil. Dá se čekat i to, že maže něčím péra v matracích, tam totiž ty neřádi rádi zalízají. Doma meje máti péra v matracích kartáčkem na zuby a čpavkem, bůhsuď proč zrovna čpavkem, pravděpodobně zničí všechno živý, co tam je. Někdy je taky stříká sprejem proti hmyzu, ona máti si strašně potrpí na čistotu.

Škoda že neví, kolik je hodin, nechce vytáhnout bytnou z postele příliš brzy. Musí jí ale oznámit, že dneska odjíždí, a vyrovnat se s ní. Zdvihl ruku a opatrně zaťukal na dveře.

„Kdo je?“

Výborně! Je vzhůru.

„To jsem já,“ odpověděl. „Broome.“

„Okamžik, pane Broome,“ odpověděla bytná. Čekal, až přijde ke dveřím. Odněkud se ozvalo spláchnutí na záchodě. Dveře se otevřely.

„Dobré jitro,“ pozdravil.

„Dobrýtro, pane Broome,“ řekla domácí.

Doughertyová se jmenuje, Doughertyová. Už si vzpomněl.

„Doufám, že jsem vás nevzbudil, paní Doughertyová,“ řekl.

„I kdež, právě jsem snídala,“ odpověděla. Byla malá a hubená a měla na sobě vybledlý župan potištěný petrklíči. Vlasy v natáčkách. Vzrůstem mu připomněla máti. Neptejte se mě, jak jsem mohla porodit takovýho slona, říkávala. A bylo to k smíchu, když si člověk uvědomil, jak je malinká.

„Copak jste si přál, pane Broome?“

„Já dneska odjíždím, víte, a tak jsem si myslel -“

„Ale ale, co tak brzy?“

„Já jsem tady se vším hotov, víte, a tak -“

„Copak jste tu měl na práci, pane Broome? Pojďte dál, dáme si spolu kafíčko.“

„Když já, madam -“

„Jen hezky pojďte,“ řekla vesele. Opravdu roztomilá babka.

„Tak dobrá,“ řekl, „ale jen proto, že se s váma musím vyrovnat.“

Vešel k ní a ona za ním zavřela dveře. V bytě to vonělo čistotou stejně jako na chodbě a stejně silnou dezinfekcí. Linoleum v kuchyni bylo místy vydrhnuté do hola, takže se ukazovala prkenná podlaha, do běla bylo vydrhnuté dokonce i dřevo. Kuchyňsky stůl byl pokrytý čistým voskovaným plátnem s mušličkovým vzorkem.

„Posaďte se,“ řekla paní Doughertyová. „Jaký kafe máte rád?“

„Já piju obyčejně černý s třema kostkama cukru, madam.“ Zasmál se. „Máti říká, že to mám po tátovi, ten měl rád sladký. Zahynul při železničním neštěstí, když mi bylo sedm.“

„Ale to vás lituju,“ řekla paní Doughertyová. Postavila na stůl umytý hrneček a nalila do něj kávu až po okraj.

„Já se na něj skoro nepamatuju, víte.“

„Tady je cukr,“ řekla a přistrčila k němu cukřenku. Posadila se ke stolu naproti němu, vzala do ruky topinku a pustila se do ní. Měla ji nakousnutou už předtím, než odpověděla na klepání. Teď si vzpomněla na svého hosta. „Nechtěl byste taky toast?“ zeptala se.

„Ne, madam, děkuju.“

„Opravdu ne?“

„No…“

„Hned vám udělám,“ řekla, vstala a šla k polici vedle dřezu, vyndala z voskovaného papíru krajíček chleba a vložila ho do opékače. „Nebo byste si dal dva?“

Rozpačitě se usmál. „Myslím, že bych dva zvládnul,“ řekl.

„Za zdravou chuť se nikdo nemusí stydět,“ řekla a vložila do opékače ještě jeden krajíček.

„Hotovo.“ Vrátila se ke stolu. „Začal jste mi povídat, proč jste u nás ve městě.“

„Přijel jsem prodat zboží, madam.“

„Jaký zboží?“

„My máme řezbářskou dílnu, víte. Jen malou.“

„Kdo my?“

„No, já s bratrem.“

„Kde to máte?“

„V Carey, znáte to tam?“

„Bohužel ne.“

„Je to jen malý město. Nejbližší větší město je Huddleston.“

„Aha, ano, Huddleston,“ řekla paní Doughertyová.

„Je tam lyžařskej terén, jestli lyžujete.“

Paní Doughertyová se zasmála. „Ne, já nelyžuju,“ řekla. Popíjela kávu, ale odložila hrneček a vyskočila, když se ozvalo klapnutí opékače.

Přinesla na stůl dva krajíčky chleba a přistrčila k nájemníkovi talířek s máslem a sklenici pomerančové zavařeniny. Pak se zase posadila. Když si mazal topinku, zeptala se: „Co děláte v tý svý dílně, pane Broome?“

„Všechno možný ze dřeva.“

„Nábytek?“

„Ne, to ne. Děláme lavice a menší stolky, takový věci, ale nic doopravdy velikýho. Většinou děláme mísy na salát, prkýnka na krájení a dřevěný příbory, víte, samý menší věci. A můj bratr taky vyřezává.“

„To vypadá moc hezky,“ přikývla paní Doughertyová. „A vy to vozíte do města na prodej?“

„Prodáváme i u nás,“ odpověděl. „Ale nevydělali bysme dost, víte. V létě to ještě ujde, protože k nám jezdí dost lidí, který shánějí starožitnosti, a leckdo se zastaví u našeho krámku. Ale v zimě jsou to většinou lyžaři a ty se zastaví, jen když prší a oni nemůžou lyžovat. A tak se snažím zajet třikrát nebo čtyřikrát do města, většinou v zimě.“ Odmlčel se. „V únoru jsem tu poprvé.“

„Opravdu?“

„Na mou duši, madam.“ ,

„A jak se vám tu líbí?“

„Abych tak řek, je tu pořádně zima.“ Zasmál se, zakousl se do topinky a zeptal se: „Kolik je vlastně hodin?“

„Osm.“

„Asi jsem zaspal,“ řekl s úsměvem.

Má se jí zeptat na policejní stanici?

„V kolik obyčejně vstáváte?“

„Doma? U nás v Carey, myslíte?“

„Ano.“

„No, máti bejvá vzhůru hodně brzy, v kuchyni, víte. Táta byl železničář a chodil na ranní, takže máti je zvyklá vstávat a kutí něco každý ráno už od pěti nebo půl šestý. Mladší bráška má lehký spaní, máme společnou ložnici a náš domek je malej, je to vlastně spíš chata, a tak když máti začne běhat sem a tam a něco kutit, nezbyde nám než taky vstát, nedá se nic dělat,“ řekl a rozesmál se.

„Vy se tak hezky srdečně smějete,“ řekla paní Doughertyová. „Takhle se většinou smějou veliký mužský.“

„Fakt?“

„Jak jsem si všimla, tak ano.“

Napadlo ho, že teď by byla vhodná chvíle zeptat se na policejní stanici, ale nechtěl ji rozčílit nebo něco, a tak zdvihl hrníček s kávou, usrkl, zamlaskal a zakousl se do druhé topinky.

„Chci vám zaplatit za včerejšek,“ řekl. „Zaplatil jsem vám přece dopředu jen na jednu noc, pamatujete?“

„Správně,“ řekla paní Doughertyová. Sahal do kapsy pro náprsní tašku, když rychle dodala: „Nejdřív si dopijte to kafe, pane Broome. Nikdo vás nehoní kvůli prachům.“

„Děkuju, madam,“ řekl s úsměvem a pustil se znova do topinky.

„Jak jste starej, pane Broome?“ zeptala se. „Nevadí vám, že se ptám?“

„Vůbec ne, madam. V květnu mi bude sedmadvacet. Dvanáctýho května.“

„Zrovna tolik jsem vám hádala. A váš bratr?“

„Tomu je dvaadvacet.“ Zarazil se. „Zejtra je svatýho Valentýna, nezapomněla jste?“

„Mně nikdo pozdrav nepošle.“

„To nikdy nevíte předem, paní Doughertyová. Já teď půjdu ven a hned tam někde koupím máti pohled.“

„To je od vás hezký,“ řekla paní Doughertyová. Chvíli mlčela, pak se nevesele pousmála a řekla: „My jsme neměli děti.“

„To je mi líto, madam.“

Pokývala hlavou. Dopil kávu, pak sáhl do náprsní tašky a podal jí pětidolarovou bankovku. „Dojdu si pro drobný,“ řekla.

Stál vedle stolu a bytná odešla do vedlejšího pokoje pro kabelku. Ne, nezeptá se jí na policejní stanici. Nechce ji vyvést z míry právě teď, už tak je rozlítostněná, že nemá děti, který by jí na svatýho Valentýna poslaly pozdrav, jako on posílá máti. Jestlipak ho máti dostane včas? Snad ano. Když koupí pohled hned, ještě než půjde na policii, a hned ho taky odešle, bude ho mít zítra ráno.

„Tady máte nazpátek, pane Broome,“ řekla bytná a vrátila se do kuchyně. Přijal dolarovou bankovku, zastrčil ji do náprsní tašky a pak si oblékl zimník. „Až zase přijedete do města, doufám, že se zase ubytujete u mě,“ řekla.

„Docela určitě, madam.“

„Jste velmi slušnej pán.“

„Děkuju, madam,“ řekl rozpačitě.

„Tady v tyhle čtvrti…“ začala, ale pak sklapla ústa a potřásla hlavou.

„Ještě se vrátím a zapakuju si,“ řekl.

„Času dost,“ odpověděla.

„Mám totiž ještě nějaký pochůzky, víte.“

„Času dost,“ opakovala a doprovodila ho ke dveřím.

Dragstór byl na rohu Ainsleyovy a Severní jedenácté. Na levé straně byl pult s občerstvením, zbytek místnosti zaplňovalo nejrůznější drogistické a jiné zboží. Před řadou gumových ohřívacích lahví stála police s brožovanými romány, jejichž křiklavé tituly a obálky vybízely k povšimnutí. Za nimi a trochu stranou od hromádek hřebenů a injekčních stříkaček byla polička s blahopřáními. Prošel kolem knih – jeho pozornost upoutala jedna s názvem JAK TO DĚLAT V LETADLE – rovnou k blahopřáním. Na poličce byly rozložené gratulace k narozeninám syna, dcery, matky, otce, bratra, sestry, dědečka, babičky a nejrůznějších příbuzných. Rychle je přelétl očima, krátce se podíval na projevy soustrasti, přání k výročí a k narození a konečně se dostal k valentýnkám. Každým rokem přibývalo pohledů s komickým textem a jemu se právě takové moc nelíbily, většinou totiž jejich humor nechápal. Prohlédl si nadpisy
a viděl, že pohledy jsou roztříděné skoro stejně jako blahopřání k narozeninám. Byly tu pohledy pro děvče, milého, manželku, manžela, matku, otce – zbytek si už ani neprohlížel, zajímala ho jen přáníčka pro matku. Několik si jich prohlédl a našel jedno hezké se srdíčkem z opravdového saténu uprostřed a s růžovými pentličkami, které z něho vycházely. Nahoře na první stránce bylo jemným zlatým písmem napsáno M a t i č c e. Otevřel kartičku a pustil se do čtení veršíků uvnitř. Často se stává, že v hezkém blahopřání je nehezká básnička, člověk si musí dát pozor.

Přečetl si veršíky podruhé a pak ještě potřetí a cit, který vyjadřovaly, se mu líbil, rýmy také. Kolik asi takový blahopřání stojí? Líbilo se mu, ale nechtělo se mu utratit za ně příliš moc. Šel k pokladně. Seděla za ní mladá černoška a četla si nějaký časopis.

„Kolik stojí tohle blahopřání?“ zeptal se.

„Ukažte,“ řekla. Vzala od něho kartičku a podívala se na cenu na zadní stránce. „Pětasedmdesát centů,“ řekla. Pak si všimla jeho výrazu a usmála se. „Najdete tam i levnější.“

„Když mně se líbí tohle.“

„Je hezký.“

Moje matička

Radost, kterou mi denně skýtáš,

nedá se vyjádřit slovem.

Všechno, co děláš, co říkáš,

je nejlepší na světě celém.

I pak, když den už zhasíná,

kdo na mě čeká? Jen ty.

S láskou se usmíváš na syna –

když přijde domů z lopoty,

matičko moje předrahá!

„Ano, mně se líbí ta básnička. Básničky na těch ostatních jsou většinou hrozný.“

„Je opravdu pěkná,“ řekla dívka, když se na ni podívala.

„Říkáte pětasedmdesát?“

„Ano, tadyhle vzadu máte cenu, vidíte?“ Obrátila kartičku a ukázala mu ji. Měla dlouhatánské nehty. U dolního okraje blahopřání bylo vytištěno několik písmen a čísel. „Vidíte tady to XM-75? To znamená pětasedmdesát centů.“

„Proč sem nenapíšou pětasedmdesát centů rovnou?“

Dívka se vesele ušklíbla. „Nevím. Asi chtějí, aby to vypadalo záhadně.“

„To XM-75 tedy záhada je,“ řekl a usmál se a dívka mu úsměv oplatila. „Asi si to vezmu.“

„Vaší mamince se bude líbit.“

„Taky myslím. Potřebuju známku, máte záámky?“

„Tamhle je automat,“ řekla dívka.

„Ano, ne – počkejte…“

„Copak?“

„Já potřebuju ještě jednu valentýnku.“

„Prosím,“ řekla.

„Ještě to nepočítejte.“

„Ne.“

Vrátil se k poličce, minul Matky a Manželky a Milé a hledal kartičku označenou Přátelům nebo Známým. Když objevil gratulace označené jako Všeobecné, prohlédl si je a našel jednu, na níž stálo jen Ke dni svatého Valentýna někomu velice milému. Místo veršíků jen Hezky si to užijte. Vrátil se s kartičkou k pokladně a ukázal ji černé dívce.

„Líbí se vám?“

„Pro koho je? Pro vaše děvče?“

„Ne, já nemám děvče,“ odpověděl.

„To vám tak zrovna věřím,“ řekla. „Fešák jako vy.“

„Vážně, já nemám děvče,“ řekl. Vtom si uvědomil, že dívka s ním koketuje.

„Tak pro koho je?“ zeptala se škádlivě.

„Pro moji bytnou.“

Dívka se rozesmála. „To jste asi jedinej člověk v tomhk městě, kterej posílá valentýnku bytný.“

„To jsem,“ řekl a smál se s ní.

„Musí být něco extra, ta vaše bytná.“

„Je moc hodná.“

„Vsadila bych se, že je blond.“

„Není.“

„Tak jaká? Zrzavá?“

„Ne ne, je -“

„Anebo máte možná rád tmavší děvčata?“ řekla a podívala se mu rovnou do očí.

Vrátil jí pohled, ale neodpověděl.

„Máte rád tmavý děvčata?“ zeptala se.

„Mám rád tmavý děvčata.“

„Jen jestli se vám dá věřit,“ řekla tichounce.

Oba chvíli mlčeli.

„Co jsem dlužen?“ zeptal se.

„Já se podívám na to přání pro vaši domácí,“ řekla a obrátila kartičku. „Pětasedmdesát a pětadvacet, dohromady jeden dolar.“

Sáhl do náprsní tašky a podal jí dolar.

„Neříkal jste, že potřebujete známky?“

„Ano.“

„Máte drobný do automatu?“

„Myslím, že mám.“

„Automat je támhle,“ řekla a hodila hlavou směrem k němu. Namarkovala dolar a pak sáhla po papírovém sáčku pod pultem. Jste tady odsud?“

„Ne.“

Pozorovala ho, jak strká peníze do automatu, a pak zmáčkla páčku.

„Z venkova?“

„Ano.“

„Odkud?“

„Z Carey, víte, kde to je?“

„Myslím že ne.“

„Blízko Huddlestonu. Lyžujete?“

„Já a lyžovat?“ řekla dívka a zasmála se.

Olízl známky a nalepil je na obálky. „Máte něco na psaní?“

„Samo,“ řekla a podala mu propisku, která ležela vedle pokladny. „Viděl jste někdy černocha nebo černošku, že by lyžovali?“

„Abych pravdu řekl, já jsem jakživ nelyžoval, tak nevím.“

„Sem tam se nějakej jistě najde,“ řekla. „V celejch Spojenejch státech se určitě nějakej najde, nemyslíte?“

„Řek bych že jo.“

„Když já ale žádnýho neznám,“ řekla.

„Já taky ne.“

Podívala se na adresu, kterou napsal na obálku. „Kdopak je Dorothy Broomeová?“ zeptala se.

„Moje matka.“

„Jak se jmenujete vy?“

„Roger Broome.“

„Já jsem Amelie,“ řekla.

„Těší mě, Amelie.“

„Amelie Perezová.“ Chvilku mlčela. „Tatínek je Španěl.“

„V pořádku, Amelie,“ řekl, podíval se na ni, usmál se a začal psát druhou adresu.

„To je ta pro vaši bytnou, jak jste říkal, Rogere?“

„Přesně tak.“

„Paní… Agnes… Doughertyová.“ Amelie se ušklíbla. „Vzorná bytná.“

„Opravdu je,“ řekl Roger.

„Jen aby.“

„Tak,“ řekl, vzhlédl a usmál se. „Hotovo.“

„Schránka je hned venku,“ řekla Amelie.

„Díky.“ Chvilku se upřeně dívali jeden na druhého. „Tak,“ řekl rozpačitě. „Tak na shledanou.“

„Na shledanou, Rogere.“

Cestou ven se zastavil u telefonní budky a otevřel telefonní seznam. Nejdřív vyhledal POLICII, pak MĚSTSKOU POLICII a dostal se až k seznamu jednotlivých policejních oddělení. Prstem přejel různé názvy jako Protialkoholní jednotka, Výbušniny, Ústřední opravna aut, Přístavní policie, Oddělení pro vyšetřování vražd, Protidrogové oddělení, Pouliční provoz, Mládež – ale kde jsou stanice v jednotlivých čtvrtích? Co má člověk udělat, když potřebuje jednoho policajta? Zavřel seznam a vrátil se k pokladně. Amelie zvedla hlavu. „Ahoj,“ řekla. „Zapomněl jste něco?“

„Mám se setkat s kamarádem u policejní stanice,“ řekl bezradně. „Potíž je v tom, že nevím, kde ta stanice je.“

„Přejdete park,“ vysvětlila, „a půjdete dál jako ven z města po Groverový třídě. Nemůžete ji minout. Venku jsou dvě velký zelený koule.“

Kapitola druhá

Dvě velké zelené koule, každá po jedné straně zavřených hnědých dveří, jimiž se vcházelo do stanice, byly označené číslicí „87“. Budova sama, zčernalá od sazí, se tyčila na pozadí šedé oblohy časného rána. Roger stál na protější straně ulice u nízké kamenné zdi, ohraničující severní část parku na Groverově třídě, a upíral oči na budovu. Jestlipak je v ní někdo, když jsou dveře zavřený? Vlastně se ani nedá čekat, že by uprostřed zimy nechali dveře dokořán. Nakonec tam někdo přece být musí, od toho jsou policie. Nemají mít zavříno ani v sobotu, v neděli a o svátcích.

Znova si prohlédl budovu.

Dřepěla na protější straně ulice, pokrytá špínou starou už snad půl století, a nepůsobila zrovna veselým dojmem. Okna byla zvenčí chráněna drátěnými mřížemi, vnitřek byl zakrytý částečně staženými, vybledlými žaluziemi. Jedinou příjemnou věcí na tom všem byl obláček kouře, který stoupal z komínu skrytého za střešními předprsněmi. Kolikpak je tam asi policajtů? A má tam vůbec chodit? Třeba je příliš brzy na to, aby je obtěžoval. Popošel necelých dvacet metrů podle kamenné zdi až k místu, kde ji přerušoval vchod do parku. Vešel tam a dal se po štěrkované cestě vedoucí souběžně se zdí. Znova se podíval na policejní stanici a pak se posadil na lavičku a pootočil hlavu tak, aby ji měl na očích.

Jak se díval, dveře stanice se otevřely a vyhrnul se z nich houf hovořících a smějících se policistů; na chviličku to budilo dojem, že dveře vypustily policisty celého města. Sestoupili po nízkých schůdcích a rozešli se různými směry; někteří zamířili do středu města, jiní se na rohu obrátili a vydali se na sever k řece a asi půl tuctu zbývajících přešlo ulici směrem ke vchodu do parku, jímž před nějakými třemi minutami prošel on. V parku zahnuli dva vlevo a pustili se po štěrkované cestě opačným směrem, dva to vzali přes trávník a po čemsi, co vypadalo jako stezka pro koně, a zamávali posledním dvěma, kteří se pustili rovnou kolem lavičky, na níž seděl Roger. Podíval se na ně, když ho míjeli, a kývl jim na pozdrav. Jeden se zatvářil, jako by v Rogerovi poznal člověka, s kterým se zdraví každé ráno – nesmysl, Roger na týhle lavičce naproti policejní stanici předtím nikdy neseděl -, nepatrně mu mvl, usmál se a řekl „Nazdárek“. Pak se obrátil zpátky k druhému policajtovi, navázal přerušený rozhovor a oba kráčeli dál po cestičce vedoucí do středu města.

Roger je sledoval pohledem, dokud mu nezmizeli z očí.

Pak se zase otočil a soustředil pozornost na policejní stanici naproti.

Bude si asi muset promluvit s nějakým detektivem. Ano, to bude ono. Člověk pravděpodobně vejde dovnitř a požádá, jestli by mohl mluvit s některým detektivem. Oni se pravděpodobně zeptají, čeho se to týká, asi jako v bance nebo v obchodní kanceláři.

Myšlenka, že o tom bude muset s někým mluvit, než ho pustí za detektivem, se mu nezamlouvala, dokonce ho trochu znervózňovala. Přál si mluvit s detektivem rovnou a hned a odbýt si to, ne se sáhodlouze dohadovat s nějakým uniformovaným policajtem.

„To jsou celý voni,“ řekl náhle nějaký hlas.

Překvapeně se otočil. Byl tak zaujatý pozorováním stanice, že nezaslechl kroky na štěrkované cestičce, a teď najednou spatřil muže sedícího na lavičce proti němu. Bylo pořád ještě jen tři čtvrtě na devět, možná že ani ne tolik, určitě bylo hezky pod nulou, a oni dva byli jediní lidé sedící na lavičkách v parku proti sobě.

„Prosím?“ řekl.

„Že to sou celý voni.“

„Kdo jako?“

„Poldové,“ řekl ten druhý. Byl to malý elegantní padesátník v černém zimníku s límcem a manžetami z černého sametu, šedivý měkký klobouk měl fešácky naražený na jedno oko. Uzounký černý knírek vypadal jako nakreslený tužkou a ve výstřihu zimníku se ukazoval černý motýlek se žlutými puntíky jako vesele natřená vrtule letadla. S důrazným opovržením ukázal hlavou na policejní stanici na protější straně ulice. „Poldové,“ opakoval.

„Ano, máte pravdu,“ řekl Roger.

„To bych prosil, že mám,“ přisvědčil ten člověk.

Roger se na něj podíval a přikývl, pak si ho s pokrčením ramen přestal všímat a obrátil pozornost opět k policejní stanici.

„Maj tam někoho?“ zeptal se muž.

„Cože?“ řekl Roger a znova se k němu otočil.

„Tam.“

„Co tam?“

„Cvakli někoho?“

„Já vám asi nerozumím.“

„Někoho vašeho,“ řekl muž.

„Mýho?“

„Tam.“

„Co?“

„Jestli tam maj někoho vašeho,“ opakoval muž netrpělivě.

„Aha! Ne, nemají.“

„Tak proč se koukáte na ten barák?“

Roger nevěděl, co říct.

„Heleďte se, přede mnou nemusíte hrát divadýlko,“ řekl ten člověk. „Já jsem byl tam a zase venku víckrát, než spočítáte na prstech vobou rukou i nohou.“

„Opravdu?“ řekl Roger a chystal se vstát a odejít z parku, když se ten člověk zdvihl, přešel cestičku a posadil se vedle něho.

„Drželi mě tam kvůli všelijakejm prkotinám. Já jsem Clyde.“

„Těší mě,“ řekl Roger.

„Clyde Warren. A ty?“

„Roger Broome.“

„Roger Broome? Bez toho „e“ koště, a nový koště dobře mete, že jo?“ Clyde se zachechtal. Měl běloskvoucí zuby, a jak se smál, vinul se mu z úst oblak dechu. Zdvihl ruku, aby si otřel zmrzlou slzu, která se mu při smíchu objevila v koutku oka. Prsty měl hnědé od nikotinu. „Jojo, můj milej,“ řekl ještě rozesmátý, „nový koště dobře mete, měli mě tam několikrát kvůli všelijakejm prkotinám, abys věděl, Rogere, kvůli spoustě prkotin.“

„Já asi budu muset jít,“ ozval se Roger a znova se pokusil vstát, ale Clyde mu jemně položil ruku na rameno; vzápětí ji zase stáhl, jako by si najednou uvědomil Rogerovy rozměry a utajenou sílu a nechtěl ho zbytečně popudit. To náhlé couvnutí Rogerovi neuniklo, takže se cítil polichocený a zůstal sedět z vlastní vůle. Nakonec tam ten chlap už byl a ví, jak to vevnitř vypadá, řekl si.

„Co udělají, když se tam přijde?“ zeptal se.

„Dyž se tam příde?“ opakoval Clyde. „Dyž se tam příde? Chceš říct, když tě tam přivedou, ne?“

„Snad ano.“

„Zatknou tě, když k tomu maj ňákej důvod, a pak tě vodvedou do cely předběžnýho zadržení v prvním patře. Tam tě nechaj zavřenýho až do přehlídky na policejním ředitelství ve městě a až do vobvinění, když ses dopustil trestnýho činu.“

„Co je trestnej čin?“ zeptal se Roger.

„Smrt nebo státní kriminál.“

„Co to znamená?“

„To je trest.“

„Ach tak.“

„Už jo.“

„A co za trestnej čin to musí být?“

„Loupež je trestnej čin, vražda je trestnej čin, vozbrojený přepadení je trestnej čin, chápeš?“

„Chápu,“ řekl Roger a přikyvoval.

„Neslušný vobnažování je jen přestupek.“

„Ano.“

„Jo, můj milej, jen přestupek,“ řekl Clyde a ušklíbl se. Zuby mu přímo svítily bělostí. „Sou falešný,“ oznámil, když si všiml Rogerova pohledu, a na důkaz jimi zacvakal. Roger přisvědčil. „Naopak sodomie je trestnej čin. Za sodomii můžeš vyfasovat dvacet let.“

„Tak to je dobrý,“ řekl Roger; nevěděl, co je sodomie, a ani ho moc nezajímalo, proč se Clyde octl na policii. Zajímalo ho jedině, jaké to je, když se tam člověk dostane.

„Aby to podle nich byla sodomie,“ pokračoval Clyde, „musí to bejt proti vůli toho druhýho nebo násilím, nebo to musí bejt nezletilec, chápeš, jak to myslim? Skrz to jsem tam ale já nikdy nebyl.“

„Berou člověku otisky prstů?“

„Dyť ti povídám, že jsem tam kvůli sodomii nebyl.“

„Myslel jsem jako vždycky.“

„To si piš, že ti vemou votisky, maj to v popisu práce. Je to jejich povolání. Naplácaj ti na ruce svinstvo a ztrpčí ti život, jak jen můžou. Vod toho jsou policajti.“

„Hmm,“ řekl Roger a oba se odmlčeli. Roger se zase podíval přes rameno na policejní stanici.

„Já tady blízko bydlim,“ řekl Clyde.

„Hmm.“

„Pár bloků směrem na východ.“

„Hmm.“

„Mám hezkej kvartýr.“

„Nechají tě zatelefonovat?“ zeptal se Roger.

„Cože?“

„Policie.“

„To se ví že jo. Hele, nechceš ke mně zajít?“

„Kam?“

„Ke mně domů.“

„Proč?“

Clyde zaváhal. „Myslel jsem, že bys třeba přišel.“

„Ne, děkuju,“ řekl Roger. Já mám ještě nějakou práci.“

„Tak přiď třeba potom.“

„Děkuju, ale -“

„Mám to tam hezký,“ řekl Clyde a pokrčil rameny.

„Já totiž -“

„Nikdy mě nezhaftli kvůli něčemu většímu, jesli ti dělá starost tohle.“

„To ne -“

„Já bych ti řek, dyby to bylo něco většího než přestupek.“

„Já vím, ale -“

„Poldové si myslí, že je to sranda, když mě vobčas seberou, nic víc.* Pohrdavě se ušklíbl. „Poldové!“

„Mockrát ti děkuju,“ řekl Roger a vstal, „ale -“

„Přídeš pozdějc?“

„Ne, asi ne.“

„Mám pudlíka,“ řekl Clyde.

„To je-“

„Jmenuje se Shatzie. Moc milej pejsek, líbil by se ti.“

„Bohužel,“ řekl Roger.

„Prosím tě,“ řekl Clyde a upřel na něho pohled.

Roger zavrtěl hlavou.

„Ne.“

A nepřestával vrtět hlavou.

„Ne,“ opakoval a odešel od lavičky a ven z parku.

Poštu našel na Culverově třídě. Vešel dovnitř a dal vystavit složenku na sto dolarů pro Dorothy Broomeovou. Za složenku zaplatil pětatřicet centů, dalších šest ho stála ofrankovaná obálka, adresovaná matce na ulici Terminal v Carey. Strčil složenku do obálky a donesl k okénku, kde ji podal úředníkovi.

„Dojde to zejtra?“ zeptal se.

Úředník se podíval na adresu. „Mělo by,“ řekl. „Když přinesete zásilku do pěti hodin, měla by tam být zítra, ale já vám neručím za tamější poštu. Můžou nechat ležet dopis dva nebo tři dny.“

„Ne, je to dobrá pošta,“ řekl Roger.

„Tak by ji měl adresát dostat zítra.“

„Děkuju.“

Vyšel z pošty a podíval se na oblohu. Ještě jednu věc musí udělat, než půjde na policii, a to zavolat domů a říct máti, ať si nedělá starosti, když nepřijede domů dneska večer, jak slíbil. Hodiny ve výkladní skříni zlatnictví mu prozradily, že ještě není devět, ale to bylo v pořádku, máti je už dávno vzhůru, jak řekl paní Doughertyové. Copak asi řekne paní bytná, až dostane jeho valentýnku, škoda že tam nebude a neuvidí, jak se zatváří, až otevře obálku. S úsměvem šel dál postranní ulicí a rozhlížel se po telefonní budce. Na schůdkách jednoho domu stál hlouček dospívajících chlapců a děvčat, brebentili, smáli se a kouřili a všichni měli s sebou školní učebnice. Děvčata je tiskla k malým, vysoko posazeným a dokonalým ňadrům, chlapci je drželi v rukou nebo je měli svázané řemínkem. Za chvilinku půjdou do školy, řekl si Roger; vzpomněl si, jak on sám taky chodíval do školy v Carey, a vyp
udil tu myšlenku z mysli. Pak zahlédl asi pět metrů za smějící se a bavící mládeží cukrárnu. Vešel dovnitř, uviděl vzadu telefonní budku a zastavil se u pultu, aby rozměnil dolar. Čekal, až z budky vyšla nějaká Španělka. Když ho míjela, vrhla na něj úsměv. Posadil se do budky, která páchla její voňavkou a potem, vytočil předčíslí a pak CARey 7-3341. Čekal, zatímco telefon na druhém konci vyzváněl.

„Haló,“ řekl matčin hlas.

„Máti?“

„Rogere?Jsi to ty?“

„Jsem, máti.“

„Kde jsi?“

„Ve městě.“

„Prodals všechno?“

„Ano, máti.“

„Za kolik?“

„Za sto dvacet dva dolarů.“

„To je víc, než jsme čekali, viď?“ řekla matka.

„O sedmačtyřicet dolarů víc, máti.“

„Tak to je dobře,“ řekla matka. „To je dobře, synu.“

„Šel jsem na to nový místo, o kterým jsem ti povídal, proto. Jak jsem si ho všimnul v prosinci, když jsem tu byl před Vánocema, vzpomínáš si?“

„Ve středu města? Ve Čtvrti?“

„Ano, tam. Víš, co mi dali za ty salátový misky, máti?“

„Za který? Za ty velký?“

„Za obojí.“

„Kolik ti za ně dali, Rogere?“

„Prodal jsem tucet těch větších po dolaru a půl, máti. To je víc, než co za ně dostaneme u nás.“

„To vím. Mají to ty lidi v hlavě v pořádku?“

„Mají, to se rozumí, a to oni tu cenu ještě zvýší. Nepřekvapilo by mě, kdyby ty větší prodávali po třech nebo čtyřech dolarech.“

„A co ty menší? Kolik jsi dostal za ně?“

„Vzali si jich jen půl tuctu.“

„Po kolika?“

„Po dolaru.“ Roger se odmlčel. „V krámě u nás je prodáváme po pětasedmdesáti centech, máti.“

„Já vím,“ řekla matka a zasmála se. „Napadá mě, jestli neprodáváme pod cenou.“

„Nemáme u nás tolik kupců, víš.“

„Pravda,“ řekla matka. „Kdy se vracíš, synáčku?“

„Poslal jsem ti sto dolarů, máti, měla bys je zítra dostat, hlídej si to.“

„Dobře, a kdy se vracíš domů?“

„Ještě nevím jistě.“

„Jak to?“

„No, mám tady -“

„Co že nevíš jistě?“

„Kdy se vrátím,“ řekl Roger a na lince nastalo ticho. „Máti?“ řekl.

„Jsem tady.“

„Jak se má… jak se má Buddy?“

„Dobře.“

„Máti?“

„Ano?“

„O tom, kdy… kdy se vrátím domů.“

„Ano?“

„Já nevím kdy.“

„Ano, slyšela jsem, kdyžs to řekl poprvé.“

„Mám tu něco, co musím udělat, víš.“

„Co máš udělat?“ zeptala se matka.

„To je tak…“ řekl a nechal svůj hlas, aby se vytratil do ticha. „Máš tam Buddyho,“ řekl.

„Buddy je ještě chlapec.“

„Máti, je mu dvaadvacet.“

„To je ještě chlapec.“

„Vždyť já jsem jen o málo starší, máti.“ Chvíli mlčel. „Je mi sedmadvacet. Ještě ani ne.“

„Ty už jsi muž,“ řekla.

„Pak nechápu -“

„Ty už jsi muž,“ opakovala.

„Prostě nevím, co bude. Proto jsem ti ty peníze poslal.“

„Děkuju,“ řekla chladně.

„Máti?“

„Co?“

„Ty se zlobíš?“

„Ne.“

„Vypadá to tak.“

„Nezlobím. Můj nejstarší syn mě tu nechá opuštěnou uprostřed zimy -“

„Máti, máš tam Buddyho.“

„Buddy je ještě chlapec! Kdo to tu povede, když jsi pryč? Víš, že jsem se necítila moc dobře, víš, že -“

„Máti, s tím se prostě nedá nic dělat.“

„S čím se nedá nic dělat?“

„S tím, co tady mám.“

„Co je to?“

„Máti, kdybych ti to chtěl říct, tak jsem to už dávno udělal.“

„Neměj na mě hubu,“ řekla. „Tak velkej ještě nejseš, abych ti nemohla dát vejprask na holou.“

„Promiň,“ řekl.

„Tak co se tedy stalo?“

„Nic.“

„Rogere -“

„Nic,“ řekl ostře. Je mi líto, máti, ale nic.“

Na lince bylo opět ticho.

„Já se ti ještě ozvu,“ řekl a zavěsil, než stačila odpovědět.

Kapitola třetí

Vytáhlý, hubený muž s červenohnědým strništěm na bradě, skrčený ve dveřích vedle cukrárny, mohl být tak starý jako Roger. Oblečený byl do šedivého svrchníku, jehož ohrnutý límec si přidržoval jednou rukou ke krku, aby se chránil proti zimě, klobouk ani rukavice neměl. Ruka svírající límec byla mrtvolně bledá, druhou měl zastrčenou v kapse. Když Roger vyšel z cukrárny, muž pozoroval gymnazistky kráčející po ulici, a když Roger míjel dům, přenesl pozornost na něj. Opustil své místo ve dveřích a sešel po schůdcích. „Hejl“ zavolal.

Roger se zastavil a čekal. Muž se k němu blížil pomalu a mírumilovně, příjemně se usmíval.

„Hledáte něco?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Roger.

„Chci říct – vy nejste vocuď, že ne?“

„Nejsem.“

„Myslel jsem, že vás sem třeba někdo poslal.“

„Proč?“ zeptal se Roger.

„Kdybyste něco chtěl,“ řekl muž a srovnal krok s Rogerovým, „stačí říct, mám všechno.“

„Já nic nechci.“

„Nechcete ženskou?“

„Ne, já -“

„Jakou barvu? Bílou, černou, hnědou? Vopálenou? I žlutou, stačí říct. Ženskejch jako máku.“

„Ne, nechci ženskou,“ řekl Roger.

„Třeba máte radši holčičky? Jak starý? Devět, deset, jedenáct? Stačí říct.“

„Ne.“

„Tak co teda? Fet?“

„Fet?“

„Herák, koks, morfium, opium, kodein, demerol, benzedrin, marjánku, fenobarbital, perník, acid, extázi, stačí říct.“

„Děkuju, ne,“ řekl Roger.

„Co teda potřebujete? Bouchačku? Bejvák? Alibi? Dealera? Stačí říct.“

„Já bych si chtěl dát kafe,“ řekl Roger s úsměvem.

„Maličkost,“ řekl ten člověk ledabyle. „Potká vás génius, je ochotnej splnit vám tři přání a vy chcete akorát kafe. Hned tadyhle za rohem,“ řekl. „Kafe s… Nejlepší tady v okolí.“

„Výborně,“ řekl Roger.

„Půjdu s váma,“ nabídl se muž.

„Jak to, že dneska ráno se mnou chce jít každej, koho potkám?“ zeptal se Roger.

„Kdo ví?“ řekl muž. „Třeba máme tejden celostátního sbratření, co my víme? Jak se menujete?“

„Roger Broome.“

„Těší mě, Rogere,“ řekl muž a pustil límec, aby mohl natáhnout ruku, chopit se Rogerovy a krátce s ní potřást. Pak se ruka vrátila k rozepjatému límci a přitáhla ho kolem krku. „Já se menuju Ralph Stafford, těší mě, že tě potkávám.“

„Mě taky, Ralphe,“ řekl Roger.

Zahnuli za roh a blížili se k malé hospodě uprostřed bloku. Z ventilace se valil ohromný bílý kotouč stlačené páry. Vzduch byl plný těžkého mastného pachu smaženého jídla. Roger před vchodem zaváhal a Ralph řekl: „Jen pojď, je to tam bašta.“

„Tak jdeme,“ souhlasil Roger a vešli dovnitř.

Lokál byl malý a vyhřátý, před pultem s umakartovou deskou stálo asi devět sedátek potažených červenou koženkou. Muž za pultem byl téměř holohlavý, na svalnatých pažích měl vykasané rukávy. „Jo?“ řekl, když vešli.

„Pro kámoše kafe, pro mě horkou čokoládu,“ poručil Ralph. Otočil se k Rogerovi a důvěrně ztišil hlas. „Po čokoládě mi na zádech vyskakujou pupínky,“ řekl, „ale kašlu na to. Proč si tady? Platfusák nejsi, že ne?“

„Co je to?“ zeptal se Roger.

„Policajt.“

„Ne.“

„Tak co teda? Cifršpión?

„Ne.“

„Sichr?“

„Na moou duši.“

„Měli jsme tu chlápka, sou to dva nebo tři měsíce – ne počkej, muselo to bejt před Vánocema, jo -, z finanční správy a snažil se vyčmuchat ňákej fet. Bylo to na něm vidět.“ Ralph chvilku mlčel. „Ty na něj nevypadáš. Já to risknu.“

„Co risknete?“

„No hele, co dybys byl vod nich a čmuchal, co pak?“

„Jako co pak?“

„Dejme tomu, že něco mám.“

„Co že máte?“

„Fet.“

„Ach tak.“

„Dostal bych se do pěknýho průseru, víš.“

„To jo,“ řekl Roger.

„Je to pro mě velký riziko, bejt k tobě slušnej.“

„Já vím,“ řekl Roger a usmál se.

„Tak teda nejseš, co?“

„Nejsem.“

„Myslím jako představitel zákona?“

„Co vás napadá!“

„Jo, tak dobrý.“

Nastala pauza, protože přišel majitel podniku a postavil jim na stůl hrnky s objednaným pitím. Ralph vzal svou horkou čokoládu, pomalu usrkával a zase se otočil k Rogerovi.

„Co teda si, když ne Zákon?“

„Prostě člověk. Obyčejnej člověk, nic víc.“

„A co děláš tady?“

„Přijel jsem do města kvůli obchodu.“

„Jakýmu vobchodu?“

„Něco prodat.“

„Něco kradenýho?“

„Ne.“

„Dealer nejseš, nebo jo?“

„Co to je?“

„Ne, jasný že ne.“ Ralph zakýval hlavou. „Co prodáváš?“

„Misky. A lžíce. A lavičky. Takový věci.“

„Nekecáš?“ zeptal se Ralph nevěřícně.

„Ne, vážně. Máme malou dílničku, můj brácha a já.“

„Ach tak,“ řekl Ralph. Vypadal zklamaně.

„Tak jsem ty věci přivez, abych je tu prodal.“

„Jak ses sem dostal?“

„Dodávkou. Máme s bráškou malou dodávku s otevřenou korbou.“

„Jakou značku?“

„Chevrolet. Z devětapadesátýho roku.“

„Vejde se ti do ní hodně?“

„Řek bych, že dost. Proč?“

„Zajímá mě, jakej náklad můžeš naložit.“

„Já to přesně nevím. Moc místa tam není, ale myslím si, že -“

„Vešlo by se tam piáno?“

„Snad ano. Potřebujete přestěhovat piáno?“

„Ne, jen si to snažím představit. Znám lidi, kerý můžou dodávku potřebovat, chápeš?“

„Nač?“

„Něco přestěhovat.“

„Co?“

„Kradený věci,“ řekl Ralph jakoby nic a napil se čokolády.

„Ach tak.“

„Co myslíš, šlo by to?“

„Já bych nechtěl použít svý suto k stěhování kradenejch věcí.“

„Jo tak,“ řekl Ralph a chvílijsi ho prohlížel, pak se zase pustil do čokolády.

Dveře do lokálu se otevřely. Vešel vysoký hromotluk v hnědém zimníku, hlučně zabouchl dveře, svlékl si zimník, pověsil ho na věšák na stěně, energicky si zamnul ruce a přistoupil k pultu.

„Kávu a francouzskou koblihu,“ řekl muži za pultem, pak se otočil k Ralphovi a všiml si přitom i Rogera sedícího u opačného konce pultu.

„I to se podívejme,“ řekl. „Copak nám to vylezlo z díry?“

Ralph zdvihl hlavu od čokolády, kývl na pozdrav a řekl: „Dobrýtro.“

„Já myslel, že od Vánoc do Velikonoc někde přezimuješ, Ralphie.“

„Ne, přezimujou akorát medvědi.“

„Já myslel, že zalezeš do toho svýho bejváku s herákem, a ten ti vystačí na celou zimu, to jsem si myslel.“

„Já nevím, co znamená herák,“ řekl Ralph.

„Co to tu máš za kámoše?“ zeptal se hromotluk. „Kolega od fetu?“

„Von ani já nefetujem,“ ohradil se Ralph. „Víš, že jsem toho nechal, tak co ty bláboly?“

„To ti tak věřím,“ řekl muž. Obrátil se zase k pultu. „Vidíš toho chlapa, Chipe? Největší feťák v naší čtvrti. Ukrad by vlastní babičce skleněný oko a vyměnil ho za jednoho čouda. Že mám pravdu, Ralphie?“

„Nemáš,“ řekl Ralph. „Nemáš jako vobvykle.“

„Samo. Kolika podvodnejch kšeftů se dopouštíš každej den – mimo normální přechovávání drog, který je trestný?“

„Já nic trestnýho nedělám,“ řekl Ralph důstojně. „A jestli mě chceš na fleku prošacovat, budu jen rád. Nabízím ti to. Dobrovolně. Když si myslíš, že něco přechovávám.“

„Slyšíš ho, Chipe?“ zeptal se muž hostinského. „On si přeje, abych ho prošacoval! Skoro mám chuť to udělat. Když po tom lidi toužej, tak obyčejně něco zatajujou.“

„Hele, dej mu pokoj, Andy,“ řekl hostinský.

„Samo, nech ho na pokoji, Andy,“ přidal se Ralph.

„Pro tebe, kámo, jsem dycinky detektiv Parker. Na to nezapomínej.“

„O promiňte, pane detektive. Promiňte mi, že jsem se narodil.“

„Jo,“ řekl Parker. „Dík,“ řekl hostinskému, když před něj postavil kávu a položil koblihu. Ukousl si pořádný kus koblihy – po tom soustu z ní už skoro nic nezbylo -, pak vzal šálek kávy, hlučně si lokl a postavil šálek zase na talířek, až káva vyšplíchla na všechny strany. Pak říhl, otočil se, hodil pohledem po Ralphovi a řekl Rogerovi: „Je to přítel?“

„Seznámili jsme se před chvílí,“ řekl Roger.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Parker. Vzal šálek a upíjel, ani se na Rogera nepodíval. Otočil se k němu teprve, když Roger neodpovídal, a opakoval: „Jak se jmenujete?“

„Proč to chcete vědět?“

„Protože tu sedíte se známým kriminálníkem. Na vyptávání mám právo.“

„Vy jste strážník?“

„Jsem detektiv, člen 87. pátrací skupiny. Tady je můj odznak.“ Parker hodil na pult odznak zapíchnutý v kožené kartičce. „Tak jak že se to jmenujete?“

Roger se podíval na odznak. „Roger Broome,“ řekl.

„Kde bydlíte, Rogere?“

„Ve vedlejším státě. V Carey.“

„Kde to je?“

„U Huddlestonu.“

„Kde je, prosím vás, Huddleston? Jakživ jsem o něm neslyšel.“

Roger pokrčil rameny. „Asi sto osmdesát mil odsud.“

„Máte tady ve městě adresu?“

„Ano. Bydlím asi čtyři nebo pět bloků odsud -“

„Adresu.“

„Já ji neumím nazpaměť. Jedna paní, jmenuje se -“

„Na který ulici?“

„Na Dvanáctý.“

„Kde tam?“

„Jak odbočuje z Culverový.“

„Tak bydlíte u paní Doughertyový?“

„Ano, správně,“ řekl Roger. „U paní Agnes Doughertyový.“

„Co děláte tady ve městě?“

„Přijel jsem sem prodat dřevěný zboží, který vyrábím s bratrem v naší dílně.“

„A prodal jste ho?“

„Prodal.“

„Kdy?“

„Včera.“

„Kdy odjíždíte z města?“

„Ještě nevím.“

„A co tu děláte s tímhle feťákem?“

„Hele, Parkere,“ ozval se Ralph. „Právě jsem vám -“

„Pro tebe detektiv Parker.“

„Prosím, pane detektive. Pan detektiv Parker, říkám to správně? Poznali jsme se s tím chlápkem před chvílí. Nech ho na pokoji.“

„Co jsem podle vás proved?“ zeptal se Roger náhle.

„Proved?“ opakoval Parker. Strčil odznak do kapsy kabátu a otočil se na židličce k Rogerovi, jako by ho viděl poprvé. „Kdo povídá, že jste něco proved?“

„Ptáte se mě na všechno možný.“

„Tenhle váš kámoš byl v base – kolikrát to bylo, Ralphie? Třikrát, čtyřikrát? Jednou pro přechovávání drog, to si pamatuju, a neseděl jsi taky pro vloupání a -“

„Všehovšudy dvakrát,“ ohradil se Ralph.

„Dvakrát je ažaž,“ řekl Parker. „Proto se vás vyptávám, Rogere.“ Parker se usmál. „Proč? Proved jste něco?“

„Neproved.“

„Určitě ne?“

„Určitě.“

„Nezabil jste náhodou někoho sekyrkou?“ řekl Parker a rozchechtal se. „Měli jsme tu minulej měsíc jednoho, kterýho oddělali sekyrkou.“

„Byla to pořádná sekyra,“ řekl hostinský.

„Je v tom nějakej rozdíl?“ zeptal se Parker.

„I je,“ řekl hostinský s výrazem věř si nebo nevěř, jak je libo.

„Pro koho? Pro toho, kdo tu ránu dostal? Tomu už je to putna. Ten už zpívá ve sboru tamhle nahoře.“ Znova se zařehtal, vstal, šel si k věšáku pro kabát a oblékl si ho. Obrátil se k hostinskému. „Co jsem dlužnej, Chipe?“

„Nechte to bejt,“ řekl hostinský. „Zapíšu si to černou křídou do komína.“

„Ale ale,“ řekl Parker a potřásl hlavou. „Ty myslíš, že se oceňuju jenom na kafe a koblihu? Jestli si mě chceš koupit, tak musíš přidat. Co ti dlužím?“

„Jak račte,“ odpověděl hostinský. „Pětadvacet cenťáků.“

„Kolik musí přidat?“ zeptal se Ralph. „Znám lidi, který si vás koupili za dvě stě dolarů.“

„Ha ha, to je sranda,“ řekl Parker. Položil minci na pult a pak se zase otočil k Ralphovi. „Proč se někdy nepokusíš koupit si mě ty? Až tě někdy chytnu při činu s kapsama plnejma těch srágor, tak se pokusíš mě uplatit, jo?“

„U narkotik to nefunguje, Parkere, to víš sám.“

„Tím hůř pro tebe, brácho.“ Parker zamával na hostinského. „Čau, Chipe, já zas přijdu.“

„Žádnej kvalt, Andy.“

U dveří se Parker obrátil, už beze stopy úsměvu se podíval na Rogera a řekl: „Jestli vás tady uvidím okounět s tímhle naším přítelem moc dlouho, tak vám budu muset položit ještě nějaký otázky, Rogere.“

„Prosím,“ řekl Roger.

„Napadlo mě, že byste to rád věděl předem.“

„Díky za upozornění.“

„Není zač. To patří k služební povinnosti, konám jen svou povinnost.“ Parker vyšel na ulici a práskl za sebou dveřmi.

„Hajzl posranej,“ ulevil si Ralph.

Kapitola čtvrtá

Vlastně mu vadilo jen pomyšlení, že tam má jít. Stál na opačné straně ulice a díval se naproti na policejní stanici, na její studené, šedivé průčelí, a říkal si, že povědět jim všechno by mu nevadilo, jenom kdyby tam nemusel jít. Asi se to dalo říct tomu detektivovi v hostinci, ale ten chlap se mu nezamlouval, měl pocit, že člověk se lehce, nebo nesnadno svěří někomu podle toho, jestli je mu ten dotyčný sympatický, nebo ne. Ralph, ten několikrát odsouzený zloděj a narkoman, mu byl mnohem příjemnější než celý detektiv. Být si jistý, že na policii trefí na takového Ralpha, vůbec by neváhal, šel by rovnou dovnitř, řekl já jsem Roger Broome a všechno jim vyklopil.

Začít by zřejmě musel tou holkou, a s ní taky skončit – a to taky nebude snadný. Říct jim, jak se s ní seznámil. Nedovedl si představit, že tam někde u nich sedí za stolem naproti cizímu člověku a vypráví mu, jak se s ní setkal – s tou Molly. Co když ho pošlou za detektivem podobným tomu Parkerovi v hostinci, copak by jemu moh o ní povídat,

O tom, jak se seznámili a co dělali? Čím víc o tom přemýšlel, tím se to zdálo obtížnější. Problém byl už přejít ulici a vylézt po těch schůdcích, ale ještě těžší se zdálo povídat o Molly detektivovi, kterýho mu dají,

I když ta věc sama, to důležitý, by žádnej problém nebyl, kdyby moh pominout ty ostatní věci, který jsou tak těžký.

Nejdřív by jim musel povědět – tak si to aspoň myslel -, že včera v noci ho ani nenapadlo shánět nějakou holku, i když nevěděl, proč by to pro ně mělo být důležitý. Ale důležitý to asi bude, a tak by jim nejdřív vysvětlil právě tohle. Já jsem se nesháněl po holce, může říct, zrovna jsem dojed večeři, bylo asi sedm hodin, pak jsem se vrátil k sobě a seděl tam a koukal ven na ulici a myslel si, jaký jsem měl štěstí, když jsem ty salátový misky prodal tak draho a navázal tady ve městě nový styky s tím obchodem ve Čtvrti.

Ano, takhle by jim to řek. Vešel by dovnitř a všechno jim pověděl.

Včera večer si myslel, že by měl zavolat máti domů do Carey a sdělit jí tu dobrou zprávu, ale pak se mu zdálo, že ten pocit štěstí je něco dočista soukromýho a že ho s ním nemá sdílet nikdo, ani člověk tak blízký jako vlastní matka. V tom je právě ten zakopanej pes! Malej domek v Carey a matčina ložnice hned vedle jeho, Buddy, kterej spí v pokoji s ním, všichni pořád pohromadě, takže člověk není skoro nikdy sám, nemůže si prožít něco čistě soukromýho. A pokoj v domě paní Doughertyový? To je skoro stejný jako doma. Na záchod se musí jít po chodbě, kde člověk vždycky někoho potká, pokoj je mrňavej a plnej zvuků z ulice a z všelijakýho potrubí. To, co nemá v Carey a ani tady ve městě, je tajný místečko, kde by člověk byl šťastnej nebo si pobrečel sám pro sebe, nebo byl prostě sám.

Odešel z pokoje v dobré náladě, mohlo být půl osmé nebo osm, ale nehledal společnost, naopak, snažil se vymanit z těch stísněných čtyř stěn a dostat se ven do ulice, do města, aby štěstí, kterého byl plný, mělo prostor a možnost se rozrůst. O holky neměl zájem. Vyšel z pokoje a sestoupil po schůdcích na ulici – byla ten večer zima, jen to praštělo, vyhrnul si límec u kabátu, vrazil ruce do kapes a vydal se směrem na jih; kam jde, nevěděl, jen vdechoval plnými doušky mrazivý vzduch, který dokonce trochu pálil v krku, taková zima byla.

Ušel kus cesty, asi šest nebo sedm bloků, snad i víc, a najednou pocítil chlad. Nejdřív ho zábly nohy, měl pocit, že mu upadnou prsty, jestli rychle nezáleže někam dovnitř. Nebyl zvyklý pít, obvykle si dával jedno, nanejvýš dvě piva, a o výčepy vůbec nestál, ale zahlédl před sebou bar a věděl, že jestli zůstane venku, koukají z toho omrzliny – no, to snad ne, omrzliny mu snad přece jen nehrozí, ale ten pocit rozhodně měl.

Na jméno baru si nemohl vzpomenout, a oni ho asi budou chtít vědět, taky v který byl ulici.

Došel na konec šesti nebo sedmi bloků, víc to nebylo, a šel po Dvanáctý ulici od domu paní Doughertyový rovnou na jih, ale která třída to byla, neměl potuchy. Ten bar měl zelenej neonovej nápis v okně, nebo ne? Ať už tak či onak, vešel dovnitř a posadil se ke stolku vedle radiátoru, nohy měl jako rampouchy. A tak se stalo, že se seznámil s Molly. Docela vážně ne –

Ba ne, takhle by to nešlo. Takhle to nevypadá dobře, ale jak to povědět, v tom je právě ten háček.

V duchu viděl všechno přesně tak, jak se to přihodilo, ale věděl, že když půjde na stanici a poví to nějakýmu detektivovi, dopadne to špatně, to prostě ví. Sedět naproti někomu, koho nezná, a vyprávět mu, jak ta holka přišla k jeho stolku, zastavila se a podívala se na něho s nečekaně dopáleným výrazem a s rukama opřenýma o boky?

„Co je?“ zeptal se.

„Vy jste teda pěkně drzej, pane,“ řekla. „A víte to, že jo?“

„O čem to mluvíte?“

„Vidíte tu taštičku tady v rohu? Co myslíte, že tam ta taštička dělá?“

„Jaká taš – aha!“

„Hlavně že aha!“

„Promiňte, neviděl jsem ji, když jsem si sem sednul.“

„Ale teďka ji vidíte.“

„A na stole nebyla sklenice nebo něco, a tak jsem -“

„Protože jsem si ještě nic neobjednala. Byla jsem se napudrovat.“

„Ach tak,“ řekl Roger.

Měla rezavé vlasy a to bylo na ní to jediné, co ji krášlilo, i když měl podezření, že i ty vlasy jsou falešné. Měla umělé řasy, na čele namalované falešné obočí, přirozený tvar rtů zvětšený rtěnkou, na sobě bílou blůzu a černou sukni, ale zašpičatělá ňadra se pod tou hedvábnou blůzičkou rýsovala nepřirozeně vysoko; všechno to vypadalo stejně falešně jako řasy, obočí a rty. Vlasy byly jasně červené, skoro oranžové, rovnou z flaštičky, pomyslel si. Celkově žalostná postava. Ani nohy nestály za moc, ale ty se asi nedají zfalšovat, říkal si.

„Je mi to moc líto,“ řekl. „Vezmu si svý pivo a přestěhuju se k jinýmu stolu.“

„Ď,“ řekla. „Byla bych vám vděčná.“

Neodcházela od stolku, ale stála tam s rukama na bocích a čekala, až se Roger s láhví piva a poloprázdnou sklenicí přemístí do jiného boxu.

Naneštěstí měl zuté boty a hřál si nohy na radiátoru pod stolem, takže se před přestěhováním musel obout. Vytáhl nohy v ponožkách zpod stolku a šmátral po pravé botě. S rukama opřenýma do boků ho pozorovala, jak se obouvá. Sáhl pod stůl pro druhou botu, a když ji nemohl nahmatat, spustil se na všechny čtyři a hledal ji. Dívka celou tu dobu stála, opírala se rukama o boky a dlouho nic neříkala. „Prokristapána,“ ozvala se konečně, „vykašlete se na to! Já si sednu jinam! Podejte mi laskavě mou taštičku.“

„Promiňte, ale -“

„Dejte pokoj s tím omlouváním, vy nemehlo, a podejte mi tu tašku.“

„Zul jsem se, protože -“

„Co jste zač, prosím vás, venkovskej balík, nebo co? Kde si myslíte, že jste, ve svým obejváku? Vy ste teda ale drzej, vy ňoumo, to vám řeknu!“

„Já jen, že jsem měl zmrzlý -“

„Dejte už s tím pokoj!“

„Tady máte tu taštičku.“

„Děkuju! Děkuju miliónkrát, vy troubo!“ řekla a naštvaně odkráčela k boxu na druhé straně lokálu, šikmo od místa, kde seděl on. Díval se, jak jde zády k němu přes místnost, a říkal si, že některý ženský prostě nemají nic, některý ženský mají prostě na světě smůlu, nejsou hezký, nemají pěkný nohy ani prsa, a dokonce i zezadu vypadají jako řidiči náklaďáku.

A on měl vždycky jen šeredky.

Co se pamatoval, tak už v druhý třídě základní školy v Carey, když byl otec ještě naživu, vždycky měl jenom škaredý holky. Vemte si takovou Eunici McGregorovou, snad nejšerednější holku v celejch Spojenejch státech – ani její matka nebyla bůhvíco. Jenže ona se do něj zabouchla, každýmu vykládala, jak ho miluje a že mu přerazí nos – byl jí pořádnej kus -, jestli jí nedá hubičku pokaždý, když si o ni řekne. Kristepane, to byla obluda! V druhý třídě k tomu. Když táta zemřel, tak se ty ošklivý holky kolem něj jen rojily, nechápal, proč přitahuje zrovna je. Máti byla zamlada jako obrázek a pořád ještě byla pěkná, dělají to kosti, obličejový kosti ženský nikdo nevezme, ty jí zůstanou i v padesáti a šedesáti, dokonce i v sedmdesáti. Máti má pořád ještě ty pěkný kosti a někdy se těm děvčatům, co za ním dolízala, dokonce smála. Jednou mu řekla, že podle jejího názoru si všechny ty ošklivý kachňtka vybírá sám. Za živýho boha nechápal, co tím míní. Mlčel, nerad jí odmlouval, když něco řekla, jen by si myslela, že si na ni otvírá pusu. Ale často o těch slovech uvažoval, překvapila ho.

Když se díval přes lokál na tu zrzavou dívku, jak se usazuje v boxu na protějším konci a chová se přitom nápadně a dopáleně jako někdo, kdo se chystá prasknout vzteky, vrátil se mu pocit štěstí, který prožíval po odchodu z pokoje paní Doughertyové. Pozoroval dívku v protějším boxu s rostoucím pocitem něhy; líbily se mu její přemrštěné ženské způsoby, to, jak si stahovala sukni přes kolena, uhlazovala si blůzičku na prsou, zastrkovala pramínek vlasů: pak se rozhlédla po číšníkovi a přivolala ho tak upjatě, nevrle a žensky, že se div nedal do smíchu. Nohy se mu už zahřály (máti říkala, že si nikdy nemá zouvat boty, když má studený nohy, má si je nechat, dokud se v nich nohy nezahřejou, protože pak už nevystydnou až do večera, ale on ji neposlouchal, když mluvila o jeho nohách, jsou to přece jeho nohy a on nejlíp ví, jak je zahřát). A teď, když mu bylo na nohy už zas teplo a seděl v příjemném teplém l
okále, kde se na druhém konci z hracího automatu tiše ozývaly sladkobolné písničky, začal zase myslet na to, kolik peněz utržil za dovezené zboží; zase ho to začalo blažit a přitom ho napadlo, že ta zrzka, no prosím – ta falešná zrzka, má s tím něco společnýho. Pozoroval ji, jak si objednává, a i potom, když vstala, šla ke hracímu automatu, vybrala si něco a vrátila se na své místo. Nikdo z celého podniku jí nevěnoval nejmenší pozornost. Bylo tam na tucet mužských a kromě ní jen čtyři děvčata, ale nikdo se nevydal k jejímu boxu, ačkoli děvčat bylo tak málo. Seděl a díval se na ni. Ona věděla, že ji pozoruje, ale pečlivě se dívala jinam a předstírala, že se pořád ještě moc zlobí, že si sedl na její místo.

Věděl, že dneska ji bude mít v posteli.

Ta myšlenka ho nevzrušila, vždyť ta holka nebyla hezká ani přitažlivá. Věděl jen, že se spolu octnou v posteli, nic víc. Prostě věděl, že než noc skončí, bude ji tam mít.

Když teď seděl na lavičce naproti policejní stanici, přemýšlel, jak by nejlíp vysvětlil policii, proč věděl, že si tu zrzku přivede do postele. Jak jim vysvětlí, že to věděl, ale že ho to pomyšlení vůbec nevzrušovalo, jak se to dá vysvětlit?

Nemůže přece jít dovnitř a říct jim tohle všechno? Co by si pomyslela máti – ne, na tom nezáleží, o to nejde. Sedět naproti někomu a vykládat mu, jak se octnul s holkou v posteli, bude zatraceně těžký. Na světě neexistuje člověk, s kterým by probíral takový věci, nemluvil o nich ani s máti, s ní už tedy rozhodně ne. Ale ani s bráchou Buddym. Jak by moh mluvit o Molly s cizím detektivem?

Najednou ho zčistajasna napadla myšlenka. Oslnila ho jako blesk z čistého nebe.

Zatelefonuje jim!

Půjde do telefonní budky, ale počkat – čísla pro jednotlivý revíry v seznamu nejsou, tak to ne…

Parker, tak se jmenoval. Detektiv v hostinci. Parker z 87. pátrací skupiny; a obě koule naproti přes ulici jsou označené číslicí „87“, to znamená, že je to Parkerův revír. Dobrá, zavolá na policejní ředitelství a řekne, že má volat detektiva Parkera z 87. revíru, ale ztratil číslo, který mu Parker dal, a byli by tak hodný a řekli mu to číslo? Možná že ho přepojí rovnou, možná že tam mají velikánskou ústřednu, která přepojuje na všechny revíry ve městě. Anebo mu prostě dají číslo 87. revíru a on tam zavolá a řekne, že by chtěl mluvit s nějakým detektivem, ne s Parkerem, s tím v žádným případě – takhle snadný to bude.

Potěšeně se zvedl z lavičky.

Naposledy se podíval na policejní stanici, usmál se, opustil park a šel hledat dragstór, kde byl dneska ráno.

Kapitola pátá

Seržant, který vzal na policejním ředitelství telefon, trpělivě vyslechl Rogerovu vymyšlenou historku o detektivu Parkerovi a pak řekl: „Vydržte, prosím.“ Roger čekal. Předpokládal, že seržant si zjišťuje, jestli v 87. revíru opravdu existuje nějaký Parker. Anebo je to seržantovi úplně jedno. Třeba přijímá podobný telefonáty stokrát, ba tisíckrát denně. Třeba ho Rogerův příběh příšerně nudí a příšerně se nudí i teď, když hledá číslo revíru.

„Haló,“ řekl seržant.

„Ano?“

„Číslo telefonu je Frederick 7-0824.“

„Frederick 7-0824, děkuju.“

„Za málo,“ odpověděl seržant a zavěsil.

Roger sáhl do kapsy pro další minci, našel ji, strčil do otvoru, čekal, až se ozve tón, a začal vytáčet číslo.

Fr7—

Rychle vrátil sluchátko na vidlici.

Co jim řekne, až se ozvou? Haló, tady je Roger Broome. Chci vám povědět o tom děvčeti, o Molly, víte, seznámili jsme se v jednom hostinci a –

Co? řeknou.

Kdo? řeknou.

O čem to ksakru mluvíte, pane?

Seděl bez hnutí a přinejmenším tři minuty zíral mlčky na telefonní přístroj. Pak sáhl pro nepoužitou minci a těžkou rukou ji znova zastrčil do otvoru. Vyzváněcí tón ho udeřil do ucha. Zvonění znělo jako z velké dálky, ačkoli to bylo jen pár bloků od něho. Začal počítat, kolikrát zazvonilo, mají tam na tý stanici zřejmě práce nad hlavu, sedm, osm, devět. C „Sedmaosmdesátý revír, seržant Murchison.“

Odkašlal si. „To je policie?“

„Ano, pane.“

„Já bych rád mluvil s nějakým detektivem, prosím.“

„Čeho se to týká, pane?“

„Já bych rád… tedy… rád bych oznámil…“

„Chcete oznámit trestný čin, pane?“

Chvilku váhal, pak oddálil sluchátko od ucha a díval se na ně, jako kdyby se snažil rozhodnout. Pokládal je zpátky do vidlice, právě když seržantův hlas, slabý a ztrácející se v černém plastu, začal opakovat: „Chcete oznámit -“ a klap, zavěsil.

„Ne,“ řekl si.

Nic nechci oznámit.

Odjedu pryč z města a pryč ode všech telefonů, protože nechci mluvit s policií. Co vy na to, páni policajti? Nechci mluvit o tý věci a ze všeho nejmíň s policií, co vy na to? V pořádku, správně, řekl si, otevřel dveře telefonní budky, vyšel z ní a přešel přes celý obchod. Černá Amelie byla pořád ještě za pokladnou. Usmála se na něj, když šel kolem.

„Vy jste se vrátil?“ zeptala se. „Neviděla jsem vás přijít.“

„Vrátil,“ řekl. „Jako falešná mince.“

„Poslal jste ty svý pohledy?“

„Poslal.“

„Sešel jste se s tím svým přítelem u policejní stanice?“

„Nesešel.“

„Jakto?“

„Řek jsem si, že na policejní stanici nemůžu mít žádnýho přítele.“

„To teda máte pravdu,“ řekla Amelie a zasmála se.

„V kolik hodin končíte?“ zeptal se.

„Prosím?“

„Povídám, v kolik hodin končíte?“

„Proč?“

„Chci pryč z města.“

„Jak to myslíte, pryč z města?“

„Pryč. Ven.“

„To jako domů?“

„Ani nápad. Domů ne. To je to samý, že jo? Pořád ta samá škatule. Město je velikánská škatule a Carey je mrňavoučká škatulka, ale jinak jsou stejný, že jo?“

Amelie se usmála a zvědavě se na něho podívala. „Já nevím,“ řekla.

„Běžte si sundat zástěru,“ řekl pomalu, „a pověste ji tamhle na ten hák, vidíte ten hák?“

„Vidím.“

„Pověste ji tam a řekněte šéfovi,že vás příšerně rozbolela hlava-“

„Mě hlava nebolí.“

„Ale jo, bolí, a dneska už nemůžete pracovat.“

Amelie se na něj upřeně zadívala. „Proč?“ zeptala se.

„Pojedeme pryč z města.“

„Kam?“

„To ještě nevím.“

„A až tam dojedeme?“

„To uvidíme. Teď je nejdůležitější udělat to, co musíme. A my musíme zmizet z tohohle města co nejrychleji.“

„Jdou po vás policajti?“ zeptala se náhle.

„Ne,“ Roger se ušklíbl. „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, policie po mně docela určitě nejde. Tak co tomu říkáte? Dostanete to bolení hlavy, pověsíte tu zástěru a půjdete se mnou?“

Amelie zaváhala. „Já nevím.“

„Kdy to budete vědět?“

„Hned jak mi řeknete, co po mně chcete.“

„Po vás? Někdo po vás něco chce?“

„Když je člověk černej, tak se vždycky někdo najde.“

„Já ne,“ řekl Roger.

„Že ne? Ne?“

„Ne.“

Amelie z něho nespouštěla oči. „Já nevím, co si mám o vás myslet.“

„Zástěru,“ zašeptal.

„Hmm.“

„Věšák.“

„Hmm.“

„Bolení hlavy.“

„Hmm.“

„Nemůžete pracovat.“

„Hmm.“

„Sejdeme se venku. Za pět minut. Na rohu.“

„Proč?“ zeptala se znova.

„Užijeme si,“ řekl, otočil se a odešel od pokladny.

Nepřišla ven za pět minut a nepřišla ani za deset minut, a když jich uplynulo patnáct, uvědomil si, že nepřijde vůbec. Nakoukl tedy dovnitř přes všelijaké věci naskládané ve výloze a viděl, že Amelie se za pokladnou naprosto nechystá sundat si zástěru anebo říct šéfovi, že ji bolí hlava. Co se dá dělat? Odešel od obchodu a říkal si, že je to škoda, protože je opravdu hezká a on ještě nikdy neměl rande s černoškou. Mohli si spolu užít. Ačkoli se rozhodl nejít se svým příběhem na policii, nepřišlo mu na mysl vracet se domů do Carey. Snažil se vysvětlit Amelii, že Carey a město a policejní stanice na okraji parku se od sebe nijak neliší, rozdíl je jen v tom, jak si je člověk srovná. Policejní stanice je malá krabice, Carey o něco větší a město největší, ale všechny tři se ze všech sil snaží člověka uzavřít, zatímco on si chce jen tu a tam vyhodit z kopejtka. Včera večer, když začali s Molly mluvit
o opuštěnosti, myslel, že si budou povídat právě o tom, ale ona samozřejmě místo toho začala o tom chlapíkovi ze Sacramenta.

Nikdy neměl opravdu hezký děvče a Molly byla škaredá jako noc až do dvou hodin ráno, bylo to v tu dobu – ne, na tom tak jako tak nezáleží. Ta černoška u pokladny byla především hezká, a proto taky za ním nepřišla, moh vědět předem, že nepřijde, žádná hezká holka to neudělala, nikdy. Snad je to lepší. Kdyby ho někdo z domova zahlíd ve městě s černoškou, i když je částečně Španělka, nestálo by to za to, nechce, aby se něco takovýho dověděla máti. Ne že by mu moc záleželo na tom, co si máti myslí. Kdyby mu na tom záleželo, sebral by se a ujížděl rovnou do Carey a nezůstával tady a nedělal plány, jak si dopřát trochu zábavy.

Kam má teď jít, když mu ta černá holka překazila plány? Roger ve skutečnosti žádné neměl, ani když doufal, že za ním dívka přijde ven. Ale měl by někoho, s kým by se zasmál a trochu si popovídal, něco by ho napadlo, určitě by ho něco napadlo. Třeba by ji byl vzal do kina, kde jsou o přestávce komický výstupy, minule byl v jednom takovým a bylo to senzační.

„Hejl“ řekl hlas za ním. „Počkejte!“

Poznal ten hlas a překvapeně se otočil. Amelie utíkala, aby ho dohonila. Měla na sobě světlemodrý plášť s límcem vytaženým až po bradu, na hlavě křiklavě modrý šátek. Těžce oddychovala a z úst se jí vinul oblak páry. Zalapala po vzduchu a řekla: „Vy ale chodíte rychle!“

„Já už myslel, že nepřijdete.“

„Šéf si musel obstarat náhradu, chvíli to trvalo.“

„Jsem moc rád, že jste přišla,“ řekl Roger.

„Já nevím, jestli já jsem taky ráda,“ řekla Amelie a rozesmála se. Měla hladkou, ničím neporušenou pleť teple hnědé barvy, oči o něco tmavší a vlasy pod elektricky modrým šátkem černé jako uhel. Když se zasmála, bylo vidět, že má jeden přední zub trochu křivý; občas zdvihla ruku, aby ho zakryla, ale jen když si vzpomněla. Na pěkných nohách měla tmavomodré lodičky s nízkým podpatkem. Byla ještě bez dechu, ale držela s ním krok, když přecházeli přes ulici, a pak se do něho bez okolků zavěsila.

„Tak,“ řekla. „A co dál? Když už jsme se do toho pustili, tak ať to stojí za to, nemyslíte?“

„Co mám myslet?“

„Když jsem s váma, tak jsem s váma. Jsem s váma, a tak se do vás zavěsím stejně, jako bych se zavěsila do černocha, kdybych šla s ním. Nemám pravdu?“

„Máte,“ řekl Roger.

„Ještě nikdy jsem neměla rande s bělochem.“

„Já taky ne,“ řekl Roger a rozesmál se. „Chtěl jsem říct s černoškou.“

„To je dobře,“ řekla Amelie.

„Proč?“

„Nevím. Asi si nechci myslet, že jste jeden z těch, co obtěžujou černošky. Každou černošku, chápete? To by se mi nelíbilo.“

„U nás v Carey není ani jedno černý děvče,“ řekl Roger.

„Všechny jsou už vdaný?“ zeptala se Amelie vážně a Roger se opít rozesmál.

„Co se smějete?“

„Chtěl jsem říct, že tam nejsou žádný. Ani jedna.“

„To je ale škoda,“ řekla Amelie. „To tam nemáte ani rasový nepokoje?“

„My jsme proti Židům,“ prohlásil Roger a uvědomil si, že se mu vlastně povedl vtip. Potěšilo ho, když se Amelie zasmála. Na jeho tvrzení se mohlo zdát vtipné jen to, že lidé v Carey proti Židům nikdy nic neměli. V Carey byl jediný Žid, Samuel Silverstein se jmenoval, měl železářství a revma, chudák, proč by měl někdo proti němu něco mít? Věděl, že by máti nebo Buddymu jakživ něco podobného neřekl, ale ve společnosti Amelie byl najednou vtipný a kurážný, proto se zmohl na tu poznámku. Najednou byl ohromně rád, že za ním přišla.

„To vždycky honíte cizí muže po ulici?“ zeptal se.

„To se ví. A vy vždycky říkáte cizím slečnám, aby pověsily zástěru a předstíraly, že jsou nemocný, a -“

„Bolení hlavy není nemoc.“

„- a přišly za váma na roh ulice, a pak zmizíte?“

„Rovnou se vypařím,“ řekl. „Kouzelník Bosko.“

„Tohle jim děláte?“

„Dělám, jsem kouzelník,“ řekl Roger, celý rozzářený.

„Chodíte do dragstórů a zkoušíte svý kouzla na chudý černošce?“

„Jste chudá?“ zeptal se.

„Jsem, a moc.“

„Vážně?“

„Vy si, milej pane, myslíte, že bych si ze svý chudoby dělala legraci?“ řekla Amelie. „Co by na ní bylo k smíchu? Jsem chudá jako kostelní myš a myslím to doopravdy. Moc a moc chudá.“

„Já jsem zase strašně bohatej,“ řekl Roger.

„Sláva! Já věděla, že jednoho krásnýho dne potkám bílýho milionáře, kterej mě odvede pryč z toho všeho.“

„To jsem já.“

„Kouzelník Bosko.“

„Tak,“ přisvědčil. „Včera jsem vydělal sto dvaadvacet dolarů.“

„To je moře peněz.“

„Dneska mi zbylo – no kolik? Tak asi patnáct dolarů.“

„Lehko nabyl, lehko pozbyl,“ řekla Amelie lhostejně.

„Já jsem poslal stovku máti domů.“

„Do Zapadlejch Holokrků, že jo?“

„Do Carey.“

„Já myslela, že se to jmenuje Zadní Vystrkov.“

„Ne, jmenuje se to Carey.“

„Neříkal jste Horní Zapadákov?“

„Ne, Carey.“

„U Huddlesworthu.“

„Huddlestonu.“

„Kde se sáňkuje.“

„Já stejně nerozeznám jedno město od druhýho. Tady u vás jsem úplně cizí.“

„A hledáte přítele před policejní stanicí,“ řekla.

Přikývl a pozoroval ji.

„A nenašel jste ho.“

„Nenamáhal jsem se ho hledat.“

„To není dobrý místo na hledání,“ řekla Amelie. „Kam mě zavedete, milej pane? Dolů do města, někam ven, nebo se budeme jen tak procházet?“

„Já vím kam,“ řekl.

„Kam?“

„Je tady jedno místo, kam jsem se chtěl vždycky podívat. Máti mě vzala poprvé do města, když mi bylo deset, a měli jsme tam jít, ale ten den pršelo. Tak jdem,“ řekl a vzal ji za ruku.

„Kam?“ zeptala se. .

„Jdem.“

Ruské kolo stálo bez pohnutí, kolečkové brusle zavěšené na dřevěných stojanech se odrážely od zachmuřené únorové oblohy, nikde ani vidu či slechu po řítících se autech a povykující mládeži. Stánky lemující promenádu z prken byly neprodyšně uzavřené a zatlučené proti větru, který burácel nad oceánem a vířil písek na pláži, vrhal se přes železné zábradlí a beznadějně útočil na omšelá prkna. Vzduchem poletovaly noviny z loňského léta, byly zažloutlé a potrhané, pleskaly ve vzduchu jako cizokrajní ptáci a vzlétaly do výšky nad minarety zábavního podniku nazvaného Arabské noci. Celtou zakryté vozíky se krčily ve zdánlivém očekávání mlčky a bez hnutí; vítr z nich plachty strhával a vydával slabý hvizd, když se dotkl kovových podpěr a svorníků. Nikdo nelákal kolemjdoucí, ať zkusí štěstí v různých hrách, nikdo neprodával párky v rohlíku nebo pizzu, nic se neozývalo, jen vítr a oceán.

Z laviček kolem cesty se olupoval zelený lak.

Na vzdáleném konci promenády stál jakýsi děda, nehýbal se, jen zíral na mořské vlny.

„Vy jste tu nikdy nebyl?“ zeptala se Amelie.

„Nebyl.“

„Vybral jste si zvlášť příhodný čas.“

„Je to tu trošku strašidelný, viďte?“ řekl a vzpomněl si na včerejší noc a na Molly.

„Je to jako konec světa,“ řekla Amelie a on se otočil a zvědavě se na ni podíval. „Copak?“ zeptala se.

„Já nevím. To, co jste řekla. Taky jsem to před chvilkou cítil, jako kdybysme na světě byli jen my dva a stáli na jeho konci.“

„My tři.“

„Cože? Ach ano, tamhle ten dědula.“

„Vlastně mi dělá dueňu,“ řekla Amelie.

„Co jeto?“

„Dueňa? To je španělsky a znamená to gardedáma. Ve Španělsku, když jde děvče na schůzku s chlapcem, musí mít s sebou dueňu, obyčejně je to teta nebo nějaká jiná příbuzná. Vyprávěl mi to tatínek. On je totiž Španěl. Řekla jsem vám to už?“

„Řekla.“

„Není Portoričan, to chci říct.“

„Je v tom nějakej rozdíl?“

„Je, a velkej, zvlášť tady ve městě. Ono už stačí být černej, ale ze všeho nejhorší je být původem Portoričan.“

„Proč, prosím vás?“

„Já nevím,“ řekla Amelie. „Nesnášet Portoričany asi přišlo do módy.“ Zasmála se a Roger se smál s ní. „Tatínek se jmenuje Juan. Juan Perez. Vždycky spolu žertujeme, ptáme se ho, jak se daří jeho kolumbijským kávovým zrnům. Znáte tu televizní reklamu, viděl jste ji? Tam je sice Juan Valdez, ale to je skoro totéž. Tatínka těší, když si z něj děláme legraci. Moje kávová zrna se mají skvěle, říká vždycky, protože je mám pod stromem. Stromem míní svůj širokej španělskej klobouk proti slunci. On totiž pochází ze Španělska, víte, z malýho městečka u Madridu. Slyšel jste o něm někdy?“

„Brihuegskej Vystrkov, ne?“

„Ne, Brihuega.“

„Aha, Brihuegskej Zapadákov?“

„Ne, Brihuega.“

„U Huddlesworthu, že?“

„U Madridu.“

„Jak jsou tam velbloudí zápasy?“

„Ne, býčí.“

„Já věděl, že to vím,“ řekl Roger a Amelie se rozesmála. „Tak a teď, když jsme tady, co budeme dělat?“

„Mohli bysme se k sobě trochu mít,“ řekla Amelie.

„Chtěla byste?“

„Vlastně ani ne, ještě není dost pozdě. Musím ale přiznat…“

„Ano?“

„Že by mě zajímalo, jaký je líbat se s bělochem.“

„Mě taky.“

„S černoškou, chcete říct.“

„Ano.“

„Ano.“

Oba mlčeli a zahleděli se na vodu. Vítr se jim opřel do kabátů a přilepil jim je na tělo. Stařec na konci pobřežní promenády se ani nepohnul, připomínal figurínu, která při náhlém náporu zimy zmrzla.

„Myslíte, že by to tomu dědulovi vadilo?“ zeptala se Amelie.

„Myslím že ne.“

„Tak…“ řekla.

„Tak…“

„Tak to zkusme.“

Natočila se k němu obličejem a on ji objal, pak se sklonil a políbil ji na ústa. Políbil ji velice něžně. Vzpomněl si na včerejší noc a na Molly, odtáhl se a díval se Amelii dolů do obličeje. Zajíkla se, krátce vzdychla, záhadně se usmála, pohodila hlavou a řekla: „Hezký.“

„Ano.“

„Myslíte, že by se dědula zlobil, kdybysme to opakovali?“

„Myslím že ne,“ řekl Roger.

Políbili se ještě jednou. Její rty byly vlhké. Maličko ucouvl a podíval se na ni ze své výšky. Upírala na něho tmavě hnědé oči, byly vážné a tázavé.

„Nejsme tak trochu blázni?“ zašeptala.

„Jsme.“

„Stojíme tu na břehu moře a kolem nás burácí vítr.“

„Ano.“

„A líbáme se,“ řekla sotva slyšitelně.

„Ano.“

„A ten děda nás pozoruje.“

„Nepozoruje,“ řekl Roger.

„Na samým konci světa,“ šeptala Amelie. A náhle dodala: „Vždyť já ani nevím, kdo jsi.“

„Jmenuju se Roger Broome.“

„Ano, ale kdo jsi?“

„Co bys chtěla vědět?“

„Jak jsi starej.“

„Sedmadvacet.“

„Mně je dvaadvacet.“ Odmlčela se. „Jak vím…“

Zarazila se a zavrtěla hlavou.

„Co?“

„Jak vím, že nejsi… nejsi…“ Upadla do rozpaků. „Že nejsi… Chtěls vědět, kde je policejní stanice.“

„To jsem chtěl.“

„Setkat se tam se známým, tak jsi to řek. Ale když ses vrátil a s tím známým se vůbec nesetkal, jak můžu vědět… Zkrátka, jak můžu vědět, že nejsi v průšvihu.“

„Vypadám jako někdo, kdo je v průšvihu?“

„Já nevím, jak vypadá běloch, kterej je v průšvihu. Černochů v průšvihu jsem viděla spoustu, když je člověk černej, tak je v průšvihu pořád, ode dne, kdy se narodil. Ale jak vypadá v takový situaci běloch, nevím. Nevím, jaký má přitom oči.“

„Podívej se na moje.“

„Ano?“

„Co vidíš?“

„Jsou zelený. Ne, jantarový. Nevím, jakou mají barvu. Hnědou?“

„Hnědou, stejnou jako moje máti. Co jinýho tam vidíš?“

„Skvrnky. Nejspíš žlutý.“

„Co ještě?“

„Sebe. Odrážím se v nich jako v těch maličkejch zrcátkách, co mají na pouti.“

„Vidíš tam nějakej průšvih?“

„Nevidím, jestli ovšem ten průšvih nejsem já,“ řekla Amelie. Po chvilce dodala. „Jsem pro tebe průšvih?“

Zase si vzpomněl na Molly a hned odpověděl: „Nejsi.“

„Nějak sis s tím pospíšil.“

„Nedívej se na mě takhle,“ řekl.

„Jak takhle?“

„Jako… jako kdybys ze mě najednou dostala strach.“

„Hlupáčku! Proč bych z tebe měla mít strach?“

„Nemáš žádnej důvod…“

„Měřím metr šedesát tři a vážím padesát osm kilo. A ty neměříš víc než dva metry -“

„Sto devadesát pět,“ opravil ji Roger.

„Bodejť. K tomu vážíš devadesát kilo a přelomil bys mě vejpůl, stačí, abys -“

„Devadesát pět.“

„- lusknul prstem. A jsme tu sami na opuštěný promenádě -“

„Je tu ten děda.“

„- kolem není živá duše, před náma je jen oceán a ty opuštěný baráky, tak proč bych se měla bát? Kdo se bojí?“

„Máš pravdu,“ řekl s úsměvem.

„Mám,“ přisvědčila. „Můžeš mě uškrtit nebo utlouct nebo utopit a deset let se o tom nikdo nedoví.“

„Jestli vůbec někdy,“ řekl Roger.

„Hmm.“

„Jenže je tu pořád ten dědek.“

„Jo, ten by mě tak zachránil,“ řekla Amelie. „Určitě je napůl slepej. Začínám si myslet, že ani není opravdovej. Co jsme tady, tak se ani nepohnul.“

„Chceš jít pryč?“

„Chci,“ řekla. „Ale ne proto, že bych se bála,“ dodala rychle. „Jen že je mi zima.“

„Kam bys chtěla jít?“

„Zpátky do města.“

„Kam?“

„Bydlíš někde?“

„Bydlím.“

„Nemohli bysme jít tam?“ řekla bez váhání. „Pryč tady z tý zimy?“

„Snad,“ odpověděl Roger.

Obrátili se zády k oceánu a po prkenné promenádě vyšli ze zábavního parku. Zavěsila se do něj a položila mu hlavu na rameno. Pomyslel si, jak je hezká, cítil stisk jejích prstů na své paži a znova si uvědomil, jak nikdy v životě neměl hezkou dívku a jak teď je tady jedna hezká jako obrázek, až na to, že není běloška. Její barva mu vadila. Škoda že je černá, říkal si, je to doopravdy první hezká holka v mým životě, totiž – Molly byla včera v noci taky hezká, ale ne hned, teprve po chvíli. Právě to bylo zvláštní – ze začátku hezká nebyla. Tahleta, ta černoška, která se do něj zavěsila a má hlavu na jeho rameni, hezká je. Má hezký oči a hezky se směje, a pěkný prsa a štíhlý nohy, jen škoda, že není bílá. Opravdu, hrozná škoda, myslel si, i když má tak příjemnou a teplou hnědou barvu. Tak pozor, řekl si, nemůžeš se přece zabouchnout do černošky.

„Poslyš,“ řekl.

„Ano?“

„Myslím, že bysme měli jít a ty… ty by ses měla vrátit do toho svýho obchodu.“ s

„Cože?“ zeptala se.

„Myslím, že by ses měla vrátit do práce. Aspoň na odpoledne.“

„Cože?“ opakovala.

„A já potom můžu… no, můžu tě třeba vyzvednout po práci a mohli bysme jít spolu na věčeři, co tomu říkáš?“

Zastavila se uprostřed promenády jako na povel. Vítr jí rval modrý šátek, který měla pevně uvázaný pod bradou. Oči se dívaly vážně a vyzývavě. Oběma rukama svírala mosazný závěr kabelky a ty ruce se nehýbaly. Upřela na něj hnědé oči, které jen sršely, a modrý šátek vlál a ona stála jako socha, ani se nepohnula.

„Co to povídáš?“ zeptala se. „Řekla jsem šéfovi, že mě bolí hlava, tak se teď nemůžu vrátit a říct mu -“

„Můžeme se sejít potom,“ řekl Roger. „Jít na večeři -“

„Ty ses -“ Zarazila se a prudce vydechla zklamáním, pak se na něj chvíli slavnostně a dotčeně dívala a nakonec se zeptala: „Co se proboha stalo?“

„Nic.“

„Před dvěma minutama jsi mě líbal jakoby -“

„Já jsem jen někomu slíbil -“

„Co tě to najednou popadlo? Chci to vědět! Nelíbí se ti, jak líbám?“

„Líbí se mi, jak líbáš.“

„Tak co se stalo? Jestli se bojíš, že tě někdo uvidí s černoškou, že si vedeš do pokoje černošku -“

„Ne, to ne.“

„Tak můžeme jít ke mně domů, kde budou kolem nás samý černý a taky krysy, který vybíhají z děr ve stěnách, a kapou tam roury a kabely jsou odkrytý a -“

„Tam, kde bydlím, jsou taky krysy.“

„Mojí mámě by se ovšem nemuselo líbit, že si vedu domů bělocha. Mohla by spustit tu svou starou písničku, kterou slyším od malička. Dceřinko moje, vyhejbni se bělochovýmu, ten jen chce vlízat do tvojich kalhotiček a připravit tě o pannu.“

„Amelie, podívej -“

„Jedno ale moje máma neví, i když je tvrdá jak ze železa. Neví, že její dceřinka Amelie přišla o svou ,pannu’ v létě, když jí bylo dvanáct, na jedny střeše, a že jí to neudělal běloch, mužskej ani kluk. Udělalo jí to šest členů jedný party, říkali se Perský velmoži a byli to ty největší a nejčernější negři, jaký na světě existujou.“ Amelie na chvíli zmlkla a pak trpce pokračovala. „Moje dueňa měla to léto asi dovolenou. Byla u moře, víš? V Sand Harboru, kde odpočívají dámy ze společnosti. Co se, prosím tě, děje, Rogere?“

„Nic.“

„Teplej přece nejsi, nebo jo?“

„Teplej?“

„Přihřátej, na kluky?“

„To ne.“

„Tak proč?“

„Sejdeme se večer, ano?“ řekl Roger. „Jde o to, že můj přítel, ten, co jsem ti o něm povídal -“

„Co je s ním?“

„Musím se s ním sejít, to je všechno.“

„Šikovnej přítel.“

„Musím ho vidět,“ řekl Roger.

Amelie si vzdychla.

„Musím.“

Nový povzdech.

„Tak pojď, vracíme se.“

„Já ti dám svý číslo domů,“ řekla. „Do práce už nepůjdu, když jsem řekla, že mě bolí hlava.“

„Dobrá.“

„Zavoláš mi?“

„Zavolám. Myslím že ano.“

„Proč jenom myslíš?“

„Protože já… Amelie, prosím tě… nenuť mě, jen mě nenuť!“

„Odpusť.“

„Já se ti pokusím zavolat. Půjdem spolu na večeři.“

„Tak dobře.“

Cestou metrem zpátky sotva promluvili. Seděli vedle sebe a Amelie se čas od času otočila a podívala se na něho, ale on byl plně zaujatý myšlenkami na Molly a na to, co musí udělat. Věřit, že by to šlo jinak, by byla hloupost.

Musí jít na policii, prostě tam musí a basta!

Rozešel se s ní na rohu ulice, kde bydlela. Bylo už skoro poledne. Vítr se proháněl úzkou ulicí a ona si přidržovala límec ke krku a schovávala do něj hlavu.

„Zavolej mi,“ řekla.

„Pokusím se.“

„Budu čekat.“ Odmlčela se a šeptem řekla: „Mně se líbí, jak líbáš, bělochu,“ pak se obrátila a dala se ulicí k činžáku, kde bydlela.

Díval se za ní, dokud mu nezmizela z očí, a pak zamířil do Groverovy třídy a k policejní stanici.

Kapitola šestá

Začalo sněžit. Vločky byly velké a mokré a tály, jen co se dotkly asfaltu, tály na střechách automobilů a na poklopech odpadkových kontejnerů, stojících vedle mokrých schůdků před činžovními domy. Na kamenné zdi ohraničující park, svažité půdě a kamenech, jež z ní čouhaly, se začal usazovat sníh – sice lehce a jen místy, ale přece jen se nerozpouštěl. Roger kráčel podle té zdi s mdle bílou, téměř průhlednou pokrývkou sněhu a díval se přes ulici na policejní budovu. Pak se zhluboka nadechl, vtáhl břicho a přešel na protější stranu ulice.

Vystoupil po schůdcích. Bylo jich sedm.

Před ním byly dvoje dveře. Vzal za kliku těch levých, ale dveře se neotevřely. Sáhl po klice těch vedlejších. Ty se otevřely a objevila se rozlehlá hala se zamřížovanými okny, táhnoucí se doleva, a před okny s velkým vyvýšeným dřevěným pultem, který připomínal soudcovské pódium. Ručně psaný nápis na pultě hlásal výraznými černými a bílými písmeny, že NÁVŠTĚVNÍCI JSOU POVINNI SE HLÁSIT. Za stolem seděli dva uniformovaní policisté. Jeden byl seržant, druhý, se sluchátky na uších, měl na starosti telefonní ústřednu. O něco víc než metr před stolem bylo připevněné k podlaze zábradlí z ocelových trubek, spojených uprostřed jednou vodorovnou. Na stěně proti stolu visely elektrické hodiny; ukazovaly čtvrt na jednu. Po obou stranách syčícího radiátoru stály dvě dřevěné lavice a ušpiněný bílý papír s černým nápisem ukazoval k železnému schodišti vedoucímu do prvního patra. Stěny byly zelen a zdály se zašlé.

Před ohlašovacím pultem stáli dva muži, oba připoutaní k zábradlí. Hlídal je strážník stojící vedle a seržant za pultem jim kladl otázky. Roger se posadil na lavici proti pultu.

„Kdys je sebral?“ zeptal se seržant strážníka.

„Když vycházeli.“

„Kde to bylo?“

„Na Ainsleyový. Číslo 1120.“

„Kde je to? U Dvanáctý, nebo u Třináctý?“

„U Třináctý.“

„Jak se ten podnik jmenuje?“

„Toalety Abigail,“ řekl strážník.

„Proč ne rovnou WC?“ zeptal se seržant a všichni – včetně těch dvou připoutaných – se rozchechtali. Rogerovi to tak k smíchu nepřišlo.

„Je to krejčovská dílna, to na tý Ainsleyový,“ vysvětlil strážník. „Myslím, že to používají jako skladiště. V každým případě tam skoro nikdy nikdo není, jen když se vypravujou dodávky a přebírá zboží.“

„Je to podkroví, říkáš?“

„Jo.“

„Mají taky obchod?“

„Mají.“

„V našem revíru?“

„Jo, malej krámek na Culverový.“

„Toalety Abigail,“ řekl seržant a všichni čtyři se zase zachechtali.

„My tam byli za holubama,“ řekl jeden z těch dvou. Potlačil smích a rázem zvážněl. Mohlo mu být tak pětadvacet, potřeboval ostříhat a na sobě měl šedivou semišovou bundu s šedivým nápletem v pase.

„Jakpak se jmenuješ, fešáku?“ zeptal se seržant.

„Mancuso. Edward Mancuso.“

„Dobrá. A jak je to s těma holubama, Edáčku?“

„Nic mu neříkej, nemusíme,“ ozval se druhý muž. Byl asi stejně starý jako Mancuso a stejně neučesaný; na sobě měl tmavohnědý svrchník a příliš dlouhé kalhoty. „Přivedli nás sem bez důvodu a můžeme je dát k soudu za to, že nás zatkli neprávem, fakt.“

„Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se seržant.

„Frank Di Paolo. Víte, co to je zatčení neprávem?“

„Jakpak bysme my nevěděli, co je zatčení neprávem? Co jste dělali na těch schodech do podkroví?“

„Já chci právníka,“ řekl Di Paolo.

„Ještě jsme vás nezatkli.“

„Nemáte důvod nás zatknout.“

„Já jsem našel na dveřích do podkroví stopy po vloupání,“ řekl suše strážník.

„Ty tam musely bejt už před náma,“ řekl Di Paolo. „Našli jste u nás lupičský nářadí?“

„On se dokonce vyzná v lupičským nářadí?“ řekl seržant. Otočil se k Di Paolovi a řekl: „Tak ty se vyznáš ve zlodějským nádobíčku?“

„Když člověk žije v tyhle prašivý čtvrti, tak se vyzná ve všem,“ ohradil se Di Paolo.

„Taky se dovede vloupat do podkroví se šatama a nějaký ty hadry ukrást, co? V tom se taky vyznáš?“

„My jsme tam šli kvůli těm holubům,“ řekl Mancuso.

„Našim holubům.“

„V podkroví?“

„Ne, na střeše.“

„Ty máš holuby na střeše toho baráku?“

„Ne, my máme holuby na střeše čísla 2335 na Dvanáctý, tam je máme.“

„A co to má společnýho s tím podkrovím?“

„Nic,“ řekl Mancuso.

„A my s tím podkrovím taky nemáme nic společnýho,“ prohlásil Di Paolo. „Byli jsme v tom baráku jen proto, že naši holubi tam seděli na střeše.“

„Šli jsme si pro ně,“ dodal Mancuso.

„A proč?“ zeptal se seržant. „Vaši holubi neumějí lítat?“

Strážník se zasmál.

„Mají holuby, který neumějí lítat,“ řekl povzbuzený seržant a strážník se znova zasmál.

„Lítat umějí, ale někdy se nevrátí, když je voláme. Z naší střechy, na který jsme byli, jsme je viděli, ty naše holuby, jak sedí na střeše toho baráku, co je to podkroví -“

„Aha, tak vy jste věděli, že v tom baráku je podkroví?“

„Ne, nevěděli, až když jsme tam přišli. Když jsme lezli na střechu, všimli jsme si nápisu, že jsou tam šaty.“

„A rozhodli jste se, že se tam vloupáte, když už jste tam?“

„Jakýpak vloupáte? Šli jsme si na střechu pro holuby.“

„Kde jsou?“

„Co kde je?“

„Ty holubi.“

„Ufrnkli, když jsme vylezli nahoru.“

„Já myslel, že neumějí lítat.“

„Kdo to řek? Vy jste to řek, my ne.“

Po železných schodech sešel do ohlašovny jakýsi člověk a muži u stolu se otočili, aby viděli, kdo to je. Byl dobře oblečený, hladce oholený a měl šikmé oči, které dodávaly jeho obličeji orientálního vzhledu. Byl bez klobouku a pískově hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko, ale ne na ježka. Když šel přes místnost, něco četl, nejspíš nějaký formulář, pak papír složil, strčil ho do vnitřní kapsy kabátu a zastavil se u stolu. Seržant vzhlédl.

„Dave, já jdu na oběd,“ řekl muž. „Kdyby mě někdo sháněl, tak jsem zpátky v jednu nebo v půl druhý.“

„V pořádku, Steve,“ řekl seržant. „Neznáš náhodou tyhle dva?“

Muž zvaný Steve se podíval na Di Paola a Mancusa a pak zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Kdo je to?“

„Dva milovníci holubů.“ Seržant se podíval na strážníka a ten se zašklebil. „Nic ti neříkají?“

„Ne.“

Seržant se podíval na Di Paola a řekl mu: „Vidíte tady toho chlapíka? To je největší pes v našem revíru. Že mám pravdu, Steve?“

Muž, který byl bezesporu detektiv v civilu, se usmál a řekl: „Bodejť by ne!“

„Já vás na to upozorňuju jen proto, abyste se radši přiznali mně a nečekali, až vás odvedou nahoru. Má tam gumovou hadici, že jo, Steve?“

„Dvě hadice,“ odpověděl detektiv, „a olověnou trubku.“

„My nemáme co přiznávat,“ ozval se Mancuso.

„Šli jsme za našima holubama a -“

„Tak čau, Dave,“ řekl detektiv.

„- to je pravda pravdoucí. Zahlídli jsme je ze střechy, kde jsme s nima byli lítat.“

„Čau, Steve. V únoru?“

„Co v únoru?“

„Lítáte s holubama, když je venku zima, že by člověku umrznul zadek?“

„Co to má společnýho s -“

Roger prudce vstal. Detektiv prošel dveřmi a mířil ke schůdkům z budovy. Seržant zdvihl hlavu, když Roger došel ke dveřím, a zeptal se, jako by si ho všiml teprve teď: „Přál jste si něco, pane?“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Roger a rychle otevřel dveře. Za zády slyšel Di Paola trpělivě vysvětlovat seržantovi, jak to bylo s těmi holuby. Zavřel za sebou, sešel ze schůdků a podíval se nejdřív nalevo, pak napravo: detektiv kráčel po Groverově třídě s rukama v kapsách šedivého tvídového zimníku, s hlavou skloněnou proti větru. Rychle se rozběhl za ním.

Nebyl by dovedl říct, co ho přimělo, aby horempádem vyskočil z lavice. Snad to byl způsob, kterým se ti dva policajti snažili dostat těm dvěma na kůži, snažili se je usvědčit, že měli v úmyslu vyloupit podkroví, i když bylo jasné, že tam vlezli skutečně kvůli těm svým holubům. Snad to byla příčina, nebo úsměv toho detektiva, když seržant řekl, že je to ten nejhorší pes v revíru? Usmál se a řekl bodejť by ne, jako by nebyl policajt, ale prostě normální člověk, který dělá svou práci, a k té někdy patří i jednání s lidmi snažícími se vloupat do podkroví, nebo taky ne.

V obličeji toho detektiva bylo něco sympatického, Roger nedovedl říct co. Věděl jen, že na světě jsou neřádi a dobrý lidi, a ten detektiv byl určitě férovej chlap, zatímco ten Parker v hostinci byl už na první pohled neřád.

Ten ale uhání, řekl si.

Zrychlil krok, aby mu šedivý zimník nezmizel z dohledu. Detektiv byl veliký, sice ne tak veliký jako Roger, ale určitě přes metr osmdesát, měl široká ramena a štíhlý pas a po dláždění, na kterém padající sníh tál v břečku, kráčel s jistotou rozeného atleta. Sníh byl pořád ještě mokrý a těžký, vzduchem vířily vločky jako na vánoční pohlednici a všechno bylo šedivé, bílé a ostré, výrazně se rýsovaly zvláště teple rezavé budovy. Lidé obvykle pokládají město za černé a bílé, ale ve vánici najednou vyniknou barvy budov, červené cihly a zelené okenní rámy, žluté a modré pokoje, které tu a tam prosvítají za špatně zataženými záclonami. Město bylo plné barev.

Jak tak následoval toho detektiva, začal se zase cítit ve své kůži. Vždycky měl rád sníh a teď začala pořádná chumelenice, chodník a ulice najednou zbělely, a jak kráčel vířícími vločkami, sníh mu komicky skřípal pod nohama.

Detektiv zahnul za roh do vedlejší ulice a Roger zrychlil chůzi, uklouzl na chodníku, nabyl rovnováhy, a když také zašel za roh, viděl, že se detektiv zastavil uprostřed bloku před jakousi restaurací. Stál tam s rukama v kapsách, prostovlasou hlavu skloněnou, zasněžený a z dálky celý bílý jako sněhulák. Pravděpodobně na někoho čeká, pomyslel si Roger a rozhlédl se po místečku, kam by se postavil a zůstal nepozorovaný. Ten člověk je detektiv, připomněl si. Určitě se vyzná ve sledování lidí a neunikne mu, když někdo sleduje jeho, tak se, člověče, rychle rozhodni a něco podnikni! Buď přejdi kolem něho, nebo se obrať, schovej se někde a předstírej, že na někoho čekáš. Ne, půjdu rovnou k němu, řekl si Roger, a povím mu, co musím, nemá smysl tady okounět!

Zamířil k detektivovi, když u chodníku zabrzdil taxík a vystoupila z něj žena.

Krasavice!

Roger mohl být tak tři metry od ní, když vystupovala. Vyklouzla ze sedadla a na okamžik se jí vyhrnula sukně nad kolena; při placení taxikáři si ji rychle stáhla. Detektiv k ní napřáhl ruku, ona ji přijala, obrátila k němu oči i celý obličej, na kterém se jí objevil neobyčejně půvabný úsměv. Bože, ta je krásná, žasl Roger. Vlasy měla černé a oči hluboce hnědé a usmála se na detektiva očima, ústy a celým obličejem, pak si stoupla na chodníku vedle něj a krátce ho políbila na ústa, ne na bradu, ani na tvář – byl to letmý, nečekaný polibek na ústa. Odstoupila od něho, vzala ho za ruku, propletla prsty s jeho a oba zamířili ke vchodu do restaurace. V mžiku měla vlasy plné sněhu, pohodila hlavou a usmívala se. Napadlo ho, že patří k ženám, které se pitvoří, jakmile se octnou v mužské společnosti, ale mýlil se, bylo to něco docela jiného, nejdřív nemohl přijít na to co. A pak, když dvojice otevřela dveře a
vešla do restaurace, pochopil, že ta žena je prostě nesmírně šťastná, protože je s tím člověkem.

Rogera takhle nikdy nikdo nemiloval.

Otevřel dveře a šel za dvojicí dovnitř.

A najednou si vzpomněl na Molly.

Kapitola sedmá

Přešel lokál k jejímu stolku. Vrhla na něj letmý pohled a zase se vrátila k svému drinku. Pila něco z malé skleničky, soudil, že whisky. Pohled byl lhostejný a stejně lhostejně sáhla i po sklenici, jako kdyby ji nudilo všechno včetně celého světa.

„Promiňte, že jsem vám sebral stůl,“ řekl Roger s úsměvem.

„Nemějte péči,“ odsekla.

Stál u stolu a čekal, až mu řekne, ať se posadí, ale ona se dívala do sklenice olepené bílou pěnou. Její obličej vyjadřoval jakousi prázdnotu a zoufalství a činil ji ještě ošklivější, než byla.

„Nezlobte se, já jsem se chtěl jen omluvit,“ řekl a chystal se odejít; vypadalo to, že dívka nemá zájem, že nechce, aby si přisedl. A pak najednou pochopil, že ta holka patrně není zvyklá, aby ji muži oslovovali, že neví, jak se chovat k muži, který přistoupí k jejímu stolku a flirtuje s ní. Zarazil se, znovu se otočil ke stolku a zeptal se: „Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“

„Dělejte si, co chcete,“ odpověděla.

„Děkuju.“

Posadil se.

U stolu zase nastalo ticho.

„Nechápu, proč jste se obtěžoval ptaním,“ řekla dívka a vrhla na něj krátký pohled od své sklenice. „Vy si přece sedáte, kam vás napadne.“ Sklopila oči, natáhla ruku a začala si hrát se stopkou třešně ve sklenici.

„Nezlobte se na mě,“ řekl. „Já jsem doopravdy nevěděl, že tam někdo sedí.“

„Tak dobrá, nic se neděje,“ řekla dívka.

„Nechtěla byste si dát ještě jednu?“ zeptal se.

„Dáte si vy?“

„Jen pivo, já tvrdej alkohol moc nemiluju.“

„Já taky ne,“ řekla dívka. Jedině když je sladkej. Jako tohle.“

„Co to vůbec je?“ zeptal se Roger.

„Whisky sour.“

„Já jsem si to myslel.“ Chvíli mlčel. Jak to, že je sladká, když je v ní citron?“

„Já si vždycky řeknu, aby mi tam dali citronu jen malinko.“

„Ach tak.“

„No,“ přikývla dívka.

„Dala byste si teda ještě jednu?“

Dívka se zatvářila lhostejně. „Jistě. Proč ne?“

Roger přivolal číšníka. Když přišel, Roger řekl: „Já si dám jedno pivo a slečna by chtěla ještě jednu whisky sour.“

„A citronu jen malinko,“ řekla dívka Rogerovi, nikoli číšníkovi.

„Citronu jen malinko,“ opakoval Roger.

„Jak račte,“ řekl číšník a odešel.

„Já se jmenuju Roger Broome,“ představil se Roger. „Jak vy?“

„Molly Nolanová.“

„Irka,“ řekl téměř pro sebe.

„Jaký jméno je Broome?“

„Myslím že anglický. Anebo skotský. Nebo směs obou.“

„B-r-o-o-m?“

„B-r-o-o-m-e. Na konce je ,e’.“

„Aha,“ řekla, jako by to ,e’ mělo nějaký význam. Oba zase chvíli

mlčeli.

„Chodíte sem často?“ zeptal se Roger.

„Jsem tu poprvé.“

„Já taky.“

„Bydlíte tady někde blízko?“ zeptala se Molly.

„Ne, já jsem přijel ze severu.“

„A já ze Sacramenta,“ řekla Molly. „V Kalifornii.“

„Děláte si legraci?“

„Nedělám,“ řekla a usmála se. Nesluší jí to, ani když se směje, řekl si Roger. Zuby jí přečnívají a na dolejším rtu má stopy po tom, jak se do něj kouše.

„To jste hezky daleko od domova.“

„Mně budete něco povídat,“ přisvědčila.

Objevil se číšník s jejich objednávkou. Když stavěl sklenice na stůl, mlčeli. Po jeho odchodu Roger zvedl sklenici a připil jí.

„Na zdraví,“ řekl. „Na zdraví cizinců v tomhle městě!“

„Já vlastně nejsem cizinec,“ namítla. „Jsem tady už tejden.“ Ale připila si s ním.

„Co vás sem přivedlo?“ zeptal se.

„Ani nevím. Příležitost.“

„Jsou tu nějaký?“

„Zatím nevím. Ještě jsem nic nesehnala.“

„Jaký místo hledáte?“

„Místo sekretářky. V Kalifornii jsem vychodila obchodní školu. Těsnopis ovládám výborně a na stroji píšu šedesát slov za minutu.“

„Pak by mělo být snadný sehnat práci.“

„Myslíte?“

„Určitě.“

„Já nejsem dost hezká,“ řekla rovnou.

„Cože?“

„Nejsem dost hezká,“ opakovala. Upírala oči do sklenice a její prsty si zase hrály s třešničkou. „Muži chtějí hezký sekretářky. Aspoň já jsem to zjistila.“

„Nechápu, proč by u sekretářky bylo důležitý, jestli je hezká.“

„Je to důležitý, a moc.“

„Já bych řek, že záleží na tom, jak se na to člověk dívá. Sekretářku nemám, ale vůbec by mi nevadilo zaměstnat někoho, jako jste vy. Vy přece nejste ošklivá, Molly.“

„Díky,“ řekla a rozpačitě se zasmála. Nevěřila mu.

„Co tomu říkala vaše rodina, že jste se vydala tak daleko na východ?“

„Já nemám rodinu.“

„To je mi líto.“

„Rodiče zemřeli, když mi bylo devatenáct. Táta na rakovinu a maminka půl roku po něm. Lidi říkali, že jí puklo srdce. Myslíte, že lidi můžou umřít na zlomený srdce?“

„Já nevím,“ řekl Roger. „Možný to snad je.“

„Snad,“ řekla Molly nejistě. „Zkrátka – jsem na celým světě sama.“

„Máte přece příbuzný, ne?“

„Maminka měla bratra v Arizoně, ale ten ani neví, že existuju.“

„Jak je to možný?“

„Takhle. Ještě než jsem se narodila, táta se s ním pohádal kvůli nějakýmu majetku, podle něho patříí mamince. Nevím, co to bylo, týkalo se to nějakýho pozemku v Arizoně. Zkrátka strejda žaloval tátu u soudu, byla z toho hrozná mela, táta prohrál a všichni přestali spolu mluvit. Hned tam. Já ani nevím, jak se jmenuje. Ten můj strejda. A on neví, jak se jmenuju já.“

„Je to škoda,“ řekl Roger.

„Není to jedno? K čemu jsou člověku příbuzný?“

„Mít rodinu je hezký.“

„Snad jo,“ řekla Molly.

Mlčeli. Roger pomalu popíjel pivo.

„Jo, já jsem úplně samotinká od devatenácti let,“ řekla Molly.

„Kolik je vám teď?“

„Třiatřicet,“ odpověděla bez váhání. „Rozhodla jsem se, že je čas na změnu. Napadlo mě, že pojedu na východ a poohlídnu se po nějakým lepším zaměstnání. Zatím jsem našla houby.“

„Určitě něco najdete,“ řekl Roger.

„Doufám. Docházejí mi peníze. Když jsem před tejdnem přijela, ubytovala jsem se dole ve městě, ale stálo to dvacet dolarů denně, tak jsem se přestěhovala trochu dál od centra, a i tam na mně chtěli dvanáct dolarů za noc. Včera jsem se přestěhovala znova. Je to strašná díra, ale co se dá dělat, aspoň mi peníze vydrží trochu dýl. Tohle město může člověka zničit, když si nedá pozor. Vemte si můj případ. Odjela jsem z Kalifornie s dvě stě padesáti dolarama a kufrem plným hadrů, nic víc jsem neměla. Představovala jsem si, že rychle seženu místo, ale zatím…“ Potřásla hlavou. „Snad zejtra…“

„Kde jste řekla, že bydlíte?“ zeptal se Roger.

„V Orchideji, to je hotel na Ainsleyový. Žije tam spousta Španělů, ale mně to nevadí, je to laciný.“

„Kolik tam platíte?“

„Sedm dolarů za noc. To je levný.“

„To je.“

„A je to pěknej pokoj. Vždycky posuzuju hotel podle toho, jak rychle člověka obslouží a jestli správně vyřizujou telefonický vzkazy. Ne že bych nějaký měla, co jsem se tam nastěhovala – vždyť to bylo včera -, ale večer jsem si objednala sendvič a sklenici mlíka a oni mi to hned přinesli. Obsluha je tam opravdu dobrá.“

„To je důležitý,“ řekl Roger. „Dobrá obsluha.“

„To tedy ano,“ přisvědčila Molly. Za chvilku se zeptala. „A kde bydlíte vy?“

„Já? V zařízeným pokoji… počkejte, myslím, že je to Jižní dvanáctá.“

„Je to tam pěkný?“

„Naopak, dost mizerný. Ale zdržím se jen pár dní. A nechtěl jsem moc utrácet.“

„Kdy odjíždíte?“ zeptala se.

„Asi zejtra. Zejtra ráno.“

„Ano,“ řekla a slabě se usmála.

„No ano, zejtra ráno,“ opakoval.

„Hmm.“

„Jaký je to pití?“ zeptal se.

„Dobrý, díky.“

„Není moc kyselý?“

„Ne, je akorát.“ Opět se usmála, zdvihla skleničku a usrkla whisky. Na rtech jí zůstalo trochu pěny. Olízla ji. „Líbí se vám tady ve městě?“ zeptala se.

„Já ho moc neznám.“

„Já taky ne.“ Chvíli mlčela. „Neznám tu živou duši,“ řekla pak.

„Já taky ne.“

„Já taky ne,“ řekla, pak si uvědomila, že se po něm opakuje, a rozesmála se. „Připadám vám jako ubohej siroteček, ne? Bez rodičů, bez příbuzenstva, bez přátel. Prostě chudinka.“

„Určitě máte přátele tam dole… kde to bylo… v Sacramentu.“

„V Sacramentu ano. Měla jsem tam moc dobrou kamarádku, Doris Pizerová se jmenuje, je Židovka. Jinak moc dobrá holka. Vlastně jeden z důvodů, proč jsem přijela sem, je právě Doris. Odjela na Havaj.“

„Vážně? Je to pravda?“

„Je, je,“ řekla Molly a přikyvovala. Opět zdvihla sklenici, rychle se napila a postavila ji na stůl. „Odjela minulej měsíc. Chtěla, ať jedu s ní, ale abych pravdu řekla, já si na horko moc nepotrpím. Jednou o víkendu jsem byla v Palm Springs a přísahám, že jsem tam div neumřela vedrem.“

„Je na Havaji hodně horko?“

„Pekelně,“ řekla Molly. „Našla si práci u jedny ananasový velkofirmy, myslím, že se jmenuje Doyle nebo tak nějak. Byli by mě taky zaměstnali, ale to vedro – ne, děkuju. Řekla jsem si, že tady je to lepší. V zimě zima jak na Sibiři, já vím, ale všechno je lepší než to parno. Mimoto je tohle město vzrušující, nemyslíte?“

„Ano, je.“

„Vzrušující,“ opakovala Molly.

„Ano.“

„Já mám pocit, že člověk nikdy neví, co všechno se tady může stát. Například, kdo věděl, že se dneska večer setkám s váma? Věděl jste to vy?“

„Nevěděl.“

„Já taky ne. Právě tak to myslím. Strašně vzrušující město!“

„Ano.“

„A tak,“ řekla, vzala sklenici a tentokrát ji vypila do dna, „když Doris odjela, už mě tam nic nedrželo, jako v Sacramentu, víte. Je tam hezky, a vůbec. Ale mně trvá chvíli, než se s někým spřátelím, a když Doris odjela, řekla jsem si, že je právě na čase, abych zvedla kotvu a trochu se porozhlídla po světě, chápete? Tohle je přece velikánská země. Já jsem se narodila ve státě Washington, v Tacume, pak jsme se přestěhovali do Sacramenta, když mi bylo osmnáct; rodiče zemřeli, když mi bylo devatenáct, a od tý doby jsem čučela v Sacramentu. Nakonec to, že Doris odjela na Havaj, byla dobrá věc, jestli mi rozumíte, protože mě pošťouchla a pomohla mi k pohybu.“ Zasmála se a řekla: „No, pošťouchla zrovna ne.“

„Já vám rozumím,“ řekl Roger. „Chcete ještě jednu skleničku?“

„To bych se rovnou skácela.“

„Záleží to na vás,“ řekl Roger.

„Ne, spíš ne. Vy si dáte ještě jedno pivo?“

„Dám, když budete pít taky.“

„Vy se mě snažíte opít,“ řekla Molly koketně.

„Chraň bůh. Já si nepotrpím na opíjení děvčat.“

„Já jsem jen žertovala.“

„Dobře, ale já děvčata neopíjím.“

„Já si to taky o vás nemyslím,“ řekla Molly vážně.

„Nedělám to.“

„Myslím si, že to nemáte zapotřebí.“

Roger na smysl jejích slov nereagoval. „Tak jestli chcete ještě skleničku,“ řekl.

„Ano, děkuju, dám si ještě jednu,“ odpověděla.

„Pane vrchní,“ zavolal. Číšník se dostavil. „Ještě jedno pivo a jednu whisky sour.“

„Citronu jen malinko,“ řekla Molly.

„Citronu jen malinko,“ opakoval Roger číšníkovi. Líbilo se mu, že řekla jemu, co chce, a ne číšníkovi, zalichotilo mu to, bylo to, jako kdyby číšník vůbec neexistoval. Díval se za ním, jak jde k výčepu a objednává jejich pití. Pak se obrátil zase k Molly a zeptal se: „Jak se jí tam daří? Doris?“

„Výborně. Před tejdnem mi napsala, ještě jsem jí neodpověděla. Co jsem tady, nedělám nic jinýho, než že běhám po městě a sháním zaměstnání…“

„Asi se diví, proč nepíšete.“

„Je to jen pár dní,“ řekla Molly. „Co jsem tady, víc ne.“

„Přesto. Když je to dobrá přítelkyně…“

„To je.“

„Měla byste jí dát vědět, kde jste.“

„Udělám to. Napíšu jí dneska večer, až se vrátím do hotelu.“ Molly se usmála. „Cítím se provinile – vaší vinou.“

„Nechtěl jsem, abyste se cítila provinile. Jen mě napadlo, když vám na Doris tolik záleží -“

„Chápu, to je v pořádku,“ řekla Molly a zase se usmála.

Číšník jim přinesl objednané pití a opět je nechal o samotě. Lidí v baru ubývalo. Nikdo si jich nevšímal. Byli cizinci ve městě velikém jako celý svět.

„Kolik platíte vy za ten pokoj?“ zeptala se Molly.

„Co? Ach… aha… čtyři dolary. Za noc.“

„To je ale opravdu levný,“ řekla Molly.

„Je,“ přisvědčil. Je to levný.“

„Je pěknej ten pokoj?“

„Ujde.“

„Kde je klozet? Na chodbě?“

„Co kde je?“

„WC.“ Překvapeně se na něj podívala. „Záchod.“

„Aha. Ano, na chodbě.“

„To není tak špatný. Když je pokoj dost velkej.“

„Slušně velkej. A bytná je příjemná. Ale něco vám musím říct.“

„Copak?“

„Viděl jsem tam krysu.“

„O krysy zrovna nestojím.“

„To jsme dva.“

„Co jste udělal?“

„Zabil jsem ji,“ řekl Roger bez váhání.

„Já se bojím i myší,“ řekla Molly. „Nikdy bych neměla kuráž zabít krysu.“

„Bylo to dost hrozný, to je pravda,“ přisvědčil Roger. „Je jich tam všude spousta. Nedivil bych se, kdyby v tý čtvrti bylo víc krys než lidí.“

„Přestaňte,“ řekla a zaškaredila se. „Nebudu dneska v noci spát.“

„Ony jsou vidět jen málokdy. Někdy nějakou slyším, jak šramotí – ale neukazujou se. Tahle byla asi pěkně stará, jinak by nebyla tak pomalá. Škoda že jste tam nebyla. Postavila se na zadní nohy, když jsem ji zahnal do kouta a -“

„Prosím,“ řekla. „Přestaňte!“ A otřásla se.

„Odpusťte, nenapadlo mě -“

„Nic se nestalo.“ Vzala sklenici a polkla douiek. „Dneska v noci neusnu.“ A rychle dodala: „Sama.“

Roger na to mlčel.

„Budu mít strašnej strach,“ řekla, zase se otřásla a ještě jednou si lokla. „Že vám není hanba, vystrašit mě až k smrti!“

„Odpusťte,“ opakoval Roger.

„Nic se nestalo,“ odpověděla a dopila whisky. Pak se zachichotala. „Jak je ten váš pokoj velkej?“

„Slušně.“

„Dobře, ale jak?“

„Já nevím. Nedovedu to odhadnout.“

„Já to dovedu, a moc dobře.“ Molly se odmlčela a stydlivě se usmála, jako by ji to, co se chystá říct a udělat, přivádělo do rozpaků. Vzala zase sklenici a snažila se z ní vydolovat ještě pár kapek, pak ji postavila a řekla jakoby nic: „Nemohla bych ten váš pokoj vidět? Je opravdu levnej. Kdyby byl dost velkej, tak bych se třeba přestěhovala. Jestli opravdu stojí tak málo, jak říkáte.“

„Opravdu. Stojí jen čtyři dolary.“

„Moc ráda bych ho viděla,“ řekla. Na okamžik zvedla oči od sklenice a hned je zase sklopila.

„Já vám ho ukážu, pojďte se mnou,“ řekl Roger.

„Opravdu?“

„To se ví.“

„Jen na minutku. Jen abych viděla, jak vypadá.“

„To se ví.“

„To bych byla ráda.“ Molly měla dosud sklopené oči a byla rudá rozpaky.

„Dojdu vám pro kabát,“ řekl Roger a vstal.

Když jí do něj pomáhal, ohlédla se přes rameno. „Jak jste ji zabil? Myslím tu krysu.“

„Uškrtil jsem ji rukama,“ odpověděl Roger.

Když si Roger dával kabát do šatny, vedl vrchní detektiva a tu ženu ke stolu. Žena měla na sobě bleděmodré šaty – šatová sukně se tomu snad říká – a bílou halenku s dlouhými rukávy. Usmála se na vrchního, když pro ni vytáhl židli zpod stolu, pak usedla, natáhla ruce přes stůl a položila je na ruce detektivovi, který usedl naproti ní.

„Díky,“ řekl Roger šatnářce a lístek, který mu dala, si strčil do kapsy saka. Vrchní se mezitím už zase blížil k přední části restaurace. Vypadal jako Francouz. Roger doufal, že to není francouzská restaurace.

„Bonjour, monsieur,“ řekl vrchní a Roger si pomyslel: i kruci. „Kolik vás bude, pane?“

„Jsem sám.“

„Oui, monsieur, tady, prosím.“

Roger následoval vrchního dovnitř. Na okamžik si myslel, že ho vede na druhý konec místnosti, ale vrchní jen široce obcházel servírovací stůl. Zastavil se před stolem asi tak necelé dva metry od detektiva a té ženy.

„Voila, monsieur,“ řekl vrchní a přistrčil mu židli.

„Nemohl bych tamhle k tomu stolu?“ zeptal se Roger. „K tomu u stěny?“

„Monsieur?1 Vrchní se k němu otočil s tázavě pozdviženým obočím.

„Tam ten stůl,“ řekl Roger a ukázal na stůl hned vedle toho, za nímž seděl detektiv.

„Oui, monsieur, certainement,“ řekl vrchní, zatvářil se jako unuděný rutinér a zašoupl židli zase pod stůl. Zavedl Rogera ke stolu u stěny, otočil ho tak, aby se Roger mohl posadit na čalouněnou lavičku za ním, a pak ho vrátil na původní místo. „Přeje si monsieur koktejl?“

„Ne, díky.“

„Jídelní lístek si přejete hned, pane?“

„Ano,“ řekl Roger. „Prosím.“

Vrchní luskl prsty. „La cartepour monsieur,“ řekl jednomu z obsluhujících číšníků, krátce se uklonil a zmizel. Číšník přinesl menu. Roger mu poděkoval a otevřel ho.

„Tak co si myslíš?“ zeptal se detektiv.

Žena neodpovídala. Roger, hlavu zarytou do jídelního lístku, nechápal proč.

„Asi ano,“ řekl detektiv.

Žena opět neodpověděla. Roger upíral oči na jídelní lístek, protože nechtěl, aby viděli, že poslouchá.

„To určitě, ty vždycky,“ řekl detektiv.

Legrační je, říkal si Roger, aniž vzhlédl od jídelního lístku, že pořád mluví jen on. Ještě k tomu to vypadá, že to co říká, vypadá jako odpovědi na to, co pronesla ona, jenže ona dosud ani nemukla.

„Tady máme pití,“ řekl detektiv a Roger odložil jídelní lístek a podíval se na číšníka v červeném saku, který přinesl na stůl něco, co vypadalo jako dvě whisky se sodou. Detektiv zvedl sklenici, podržel ji ve vzduchu a žena si s ním přiťukla, ale jeden ani druhý nepronesli slovíčko. Žena se napila a pak sklenici postavila. Roger se mrkl k jejich stolu a všiml si, že má snubní prsten a ještě jeden zlatý. Je to tedy detektivova manželka.

Detektiv se zhluboka napil a také postavil sklenici. „Lahoda,“ řekl.

Jeho manželka přikývla a mlčela. Roger se odvrátil a zase vzal do ruky jídelní lístek.

„Dostala se tam Fanny nakonec?“ zeptal se detektiv.

Opět nastala dlouhá pauza. Roger se za svým jídelníčkem zamračil a vyčkával.

„Řekla ti důvod?“ zeptal se detektiv.

Roger odložil menu a otočil se.

Žena se opírala lokty o stůl a ruce držela před sebou skoro ve výši obličeje. Prsty měla dlouhé a štíhlé a nehty se zjevnou manikúrou červeně nalakované. Gestikulovala rychle a plynule a nehty jí přitom tančily jako plamínky.

Roger na okamžik nechápal, co to dělá. Je to nějaký vtip, nebo co? A pak spatřil za rukama její obličej.

Byla půvabnější, než si myslel. Černé vlasy sčesané tak, aby odhalovaly čelo, černé obočí klenoucí se vysoko nad hlubokýma hnědýma očima – ne, jedno obočí teď skleslo nad levé oko a zlověstně se stáhlo, ústa se posměšně zkřivila a nozdry rozšířily, prsty se dotkly horního rtu a zakroutily si neexistující knír. Detektiv se rozesmál a její obličej ztratil výhružnou masku, oči jí pobaveně zasvítily, bílé zuby se zaleskly a po tváři se jí rozlil úsměv, jako když se rozezní zvony. Celou tu dobu pohybovala prsty a detektiv je pozoroval, pak opět přenesl pozornost na její obličej, který byl v neustálém pohybu, ústa a oči doplňovaly hudbu jejích rukou, tvářila se bezelstně a naivně jako holčička, pitvořila se, hrála divadlo, vysvětlovala. Ano, vždyť ona mluví obličejem a rukama, uvědomil si Roger a náhle pochopil, že ta žena je hluchoněmá. Otočil se, protože nechtěl, aby si myslela, že je zvědavý na j ejí postižení.

Ale detektiv se smál. Jeho žena zřejmě dokončila vyprávění o nějaké té Fanny a detektiv se otřásal smíchy, zajíkal se a rozkašlal a div neplácal do stolu. Rozesmál se i Roger a smál se dokonce i číšník, který si přišel k Rogerovi pro objednávku.

„Já bych chtěl jen vajíčka,“ řekl Roger.

„Oui, monsieur, a jak si je přejete?“

„Já ani nevím.“

„Což takhle omeletu, monsieur?“

„Ach ano,“ řekl Roger. „S čím jsou ty omelety?“

„Se sýrem, houbami, cibulí, kreve -“

„S houbama,“ řekl Roger. „To vypadá dobře. Omeletu s houbama. A kávu. K tomu, prosím.“

„Oui, monsieur. Nějaký salátek?“

„Ne. Ne, děkuju.“

„Oui, monsieur,“ řekl číšník a odešel.

„… mluvil nejdřív s Meyerem a Meyer pár minut poslouchal a pak požádal kněze, jestli by mu nevadilo, kdyby to pověděl mně. Překvapilo mě, když se objevil u mýho stolu, protože k nám moc kněží nechodí, víš, ne že by naše stanice nebyla zbožný a svatý místo, jak se sluší a patří.“

Usmál se na ženu a ona mu úsměv oplatila. Bože, ta je krásná, pomyslel si Roger.

„Tak jsem se mu představil a ukázalo se, že ten kněz je taky Ital, a tak jsme probírali obvyklý téma, takový to ,jéje, vy jste taky Talián’, asi dvě minuty a došli jsme až k mým předkům ve starý vlasti. Jak vyšlo najevo, kněz sice nepocházel z blízkosti míst, kde žili mí rodiče, ale přesto se posadil ke stolu a má prý menší problém. Zeptal jsem se: jaký, otče, a myslel jsem přitom na svůj vlastní problém, že jsem totiž nebyl v kostele od dětství, a co když na mně bude chtít, abych odříkal pětkrát Zdrávas?“

Ten kněz mi ale povídá, že měl dneska ve zpovědnici nějakou paní, která mu svěřila normální počet menších hříchů, až najednou nečekaně řekla, že si koupila pistoli, že ji má v kabelce, přímo ve zpovědnici, a že s ní půjde před dílnu, kde pracuje její manžel, počká si na něj, až půjde na oběd, a zastřelí ho. Svěřuje se s tím knězi, protože potom hodlá zastřelit i sebe a chce mít rozhřešení předem.

Tak, má milá, ten kněz nevěděl, co jí má říct. Viděl, že je rozrušená a že by určitě nebyla ochotná vyslechnout přednášku o tom, že vražda je smrtelnej hřích. Nepřišla ho žádat o dovolení, chápeš, chtěla jen, aby jí odpustil. Kněz to tedy zkusil a řekl jí, že by bylo hezký, kdyby se spolu pomodlili, chtěl do toho modlení vpašovat trochu reklamy na to, jakej hřích je zabíjet, pátý přikázání Nezabiješ, že, a pak jí vysvětlit, že spáchá dvojí smrtelnej hřích, když nejdřív oddělá manžela a pak sebe, copak nemá děti? Nemám, řekla.

Kněze mrzelo, že je bezdětná, protože děti bývají dobrej argument. Tak se jí honem zeptal, jestli nemá rodiče nebo sourozence, který o ni budou mít starost, a ona řekla že ano, rodiče má, ale je jí zatraceně jedno, co ti si o ní myslí, a pak řekla: Promiňte, otče, že kleju u zpovědi a v kostele. Kněz jí to prominul, a tak se spolu ještě chvíli modlili a kněz zoufale přemýšlel, co má podniknout, aby tý ženský zabránil sprovodit ze světa manžílka, až vyjde z dílny se zabaleným obědem v podpaží.

A proto přišel k nám, víš, má milá? Řekl mi, že kněz musí samozřejmě dodržovat tajemství zpovědnice, odpřisáhl to, a v tom je právě jeho problém. Přiznala se ta paní, nebo nepřiznala? Je myšlenka totéž, co sám čin? Může se člověk přiznat k činu, když ho ještě nespáchal? Jestli ano, tak je na světě lidí, který uvažujou o vraždě, plno. Jestli ne, tak ta paní nic nespáchala a její zpověď není zpovědí. A pokud to není zpověď, tak co vlastně on jako kněz chrání? Není v tom případě v pořádku, když půjde na policii a oznámí tam, co ta ženská hodlá udělat?

Je to naprosto v pořádku, otče, řekl jsem mu. Jak se ta paní jmenuje a kde pracuje její manžel? Vzal jsem to moc rychle, on by byl totiž chtěl prodiskutovat všechny filozofický a metafyzický aspekty rozdílu mezi trestným činem plánovaným a spáchaným, ale hodiny na stěně tikaly o sto šest, doba oběda se blížila a manžel tý ubohý ženský se blížil dvěma dírám do hlavy. Nakonec jsem toho kněze přesvědčil. Řek jsem mu, že podle mě přišel na policii ze stejnýho důvodu jako ta paní k němu, a když se zeptal jakýho, vysvětlil jsem mu to. Chcete dostat rozhřešení, povídám mu, za to, že byste snad způsobil smrt dvou lidí, kdybyste mlčel, protože si nejste jistej, který přikázání v tyhle situaci platí, tak jako si nebyla jistá ona. Podle mýho soudu chtěli oba, aby k tý vraždě nedošlo. Proto šla ta paní za ním a on zase za mnou. Tak mi hezky povězte, otče, jak se ta paní jmenuje a kde pracuje její manžel. Bylo už t
ři čtvrtě na dvanáct. Nakonec mi to řek a já jsem tam poslal hlídkovej vůz. Nemůžeme ji zatknout, protože nic nespáchala, dokonce se o trestnej čin ani nepokusila, a jen podezření u nás neplatí. Ale můžeme ji nějakej čásek hlídat, dokud ji to nepřejde, a trochu ji vyplašit… ale počkej!“

Roger, který napjatě poslouchal, se téměř obrátil k detektivovi a už předem přikyvoval.

„Něco na ni přece máme, to se rozumí! Aspoň možná.“

Žena povytáhla tázavě obočí.

„Tu pistoli,“ řekl detektiv. „Jestli nemá zbrojní pas, tak ji můžeme obvinit. Nebo jí aspoň pohrozit, že ji obviníme. Uvidí se, jak to dopadne. Propána!“ Zavrtěl hlavou. „Jenže já pořád ještě nevím, jestli se ten kněz něčeho dopustil, nebo nedopustil. Přiznala se mu, nebo ne? Trápí mě to. Co ty si o tom myslíš?“

Ženiny ruce začaly znova hovořit. Roger nerozuměl, co říkají. Tu a tam se podíval na ty neobyčejně pohyblivé prsty tančící před jejím obličejem. Ještě nikdy v životě ho nemilovala krásná žena. S výjimkou máti, ovšem.

Číšník mu přinesl omeletu.

Jedl mlčky.

Vedle něho detektiv a jeho manželka dopili a objednali si oběd.

Kapitola osmá

Následoval detektiva a jeho manželku až ke stanici podzemní dráhy, kde se objali a krátce políbili. Žena pak sešla ze schodů a detektiv zůstal stát chvilku na chodníku a pozoroval ji, jak jde dolů. Pak se tajnůstkářsky, jen pro sebe usmál a vydal se zpátky k policejní stanici. Začalo chumelit a vzduch byl plný sněhu; velké vločky se mlčky snášely, lepily se pod nohama na chodník a znesnadňovaly chůzi.

Cestou ke stanici už několikrát skoro přistoupil k detektivovi a vyklopil mu, co se stalo. Z toho, co vyslechl u oběda, věděl, že tomuhle člověku může důvěřovat, a přece se z jakýchsi důvodů držel zpátky. Jak šel za ním a přemýšlel už snad po páté, jestli ho má oslovit teď, anebo až bude zpátky na policejní stanici, zdálo se mu, že pocit důvěry k tomu člověku pramení z jeho chování k manželce. Ti dva spolu mluvili a dívali se na sebe tak hezky a něžně, že Roger uvěřil ve schopnost toho člověka pochopit, co se stalo. Současně však – kupodivu, protože mu Roger důvěřoval právě kvůli jeho ženě – byla ona příčinou, proč ho váhal oslovit. Seděl docela blízko nich a měl pocit, že se zúčastňuje jejich rozhovoru, že je takřka jeho součástí. Pozoroval obličej té ženy a viděl, jak se dívá na manžela, pozoroval její ruce, jak se položily na jeho, a nesčíslně jejích dalších něžných pohybů, tajné pohledy a souhlasné přitakávání – a najednou se cítil naprosto opuštěný a sám.

Když teď v tom bílém, tichém světě kráčel za detektivem, vzpomněl si na Amelii a zatoužil jí zavolat.

Ale počkej, řekl si, nejdřív přece musíš promluvit s tím detektivem.

Došli už skoro k policejní stanici. Detektiv se zastavil u hlídkového vozu zaparkovaného před budovou a pochůzkář sedící na straně chodníku stáhl okénko. Detektiv se sklonil, podíval se do vozu a vyměnil s policisty uvnitř pár slov, pak se zasmál, pochůzkář okénko zase zavřel a detektiv se dal po sedmi schůdcích vedoucích k hlavnímu vchodu do stanice.

Počkej, řekl si Roger, musím to udělat.

Stál na chodníku a váhal.

Detektiv otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře se za ním samy zavřely. Roger stál na chodníku a všude kolem něho se snášely mokré, rozplizlé vločky; kývl prudce hlavou, otočil se a začal se rozhlížet po telefonní budce. Našel ji na Stemu v herně s kuželníkem. Rozměnil si u pokladny dolar – majitel mu dal najevo, že nerad mění peníze kvůli telefonu – a pak vešel do budky, zavřel za sebou dveře a opatrně vytáhl z kapsy složený papírek s Ameliiným číslem.

Vytočil číslo a čekal.

Po čtvrtém zazvonění se ozval ženský hlas. Ameliin to nebyl.

„Haló,“ řekl ten hlas.

„Haló, mohl bych prosím mluvit s Amelii?“

„Kdo volá?“

„Roger.“

„Kdo Roger?“

„Roger Broome.“

„Já žádnej Roger Broome neznám.“

„Amelie mě zná.“

„Amelie není tady. Co byste přál?“

„Kde je?“

„Šla dolů kupovat. Co byste přál?“

„Žádala mě, abych jí zavolal. Kdy se vrátí?“

„Pět minut, deset.“

„Řeknete jí, že jsem volal?“

„Řeknu, že volal,“ odpověděla ta ženská a zavěsila.

Roger stál ještě chvíli s mlčícím sluchátkem u ucha, pak ho vrátil na místo a vyšel z budky. Muž za pultem se na něj nevraživě podíval. Hodiny na stěně ukazovaly skoro dvě. Jestlipak se Amelie opravdu vrátí za pět nebo deset minut? Ta ženská, co vzala telefon, mluvila jako černoška, i když chvílemi se dal způsob její řeči pokládat za jižanský; častěji se však poznalo, že mluví černoška. To jsem celej já, řekl si. První hezký děvče, který jsem potkal a kterýmu se zřejmě líbím, musí být černoška! Proč jí vlastně volám, zeptal se sám sebe. Pak se rozhodl, že to pustí z hlavy, a zamířil zpátky ke stanici.

Co to má vlastně za smysl, říkal si. Proč to odkládám? Udělat to musím. Dřív nebo pozdějc tam stejně musím jít a všechno jim povědět, tak proč ne radši hned? Co z toho mám, když volám Amelii, stejně je někde na střeše s jedním z těch Perskejch velmožů, o kterejch mi vyprávěla, a mucká se tam o sto šest, ať mi vleze na záda!

Pomyšlení na Amelii v náručí jednoho Perskýho velmože ho rozzuřilo, sám nechápal proč. Vždyť ji sotva zná, a přesto myšlenka na to, že se s ní někde válí jeden, nebo dokonce všichni členové toho gangu, ho naplnila takovým vztekem, že se mu ruce svěšené podle boků začaly křečovitě svírat. Co kdyby řekl policii taky o tomhle, o mladých pankáčích, který se vrhají na hodnou holku, jako je Amelie, ale ona je pravděpodobně taky děvka, když si to dá líbit.

Z parku se ozval křik.

Skrze sníh zaslechl ostré dětské hlasy plné veselí. Matně se na ten zvuk upamatoval. Chodili s tátou na kopeček za dřevěným domkem vedle trati, v němž bydleli. Buddy byl tenkrát ještě maličký. „Tak šup, Rogere,“ řekl táta, strčil do něho a jemu se do obličeje opřel vítr, pusa se roztáhla v radostném úsměvu. „Pašák!“ volal za ním a nad ním táta.

V parku byli tři kluci se sáňkami.

Vešel tam a posadil se na lavičku necelých pět metrů od širokého zasněženého svahu, po kterém děti jezdily. Sníh byl od saní uklouzaný a tvrdý. Klukům mohlo být nanejvýš šest nebo sedm let, kdoví jestli ještě nechodili do školky a dostali volno, nebo to byli prvňáčci, starší být nemohli. Dva měli staré lyžařské bundy s kapuci, třetí vatovaný zelený kabátek a k němu vlněnou čepici naraženou do čela a přes uši, skoro až do očí. Jak vůbec vidí, kam jde, divil se Roger. Ostatní dva byli prostovlasí, vlasy měli zasněžené. Povykovali, vřískali a křičeli: „Koukej se na mě, hej, dívej!“ Pokaždé se rozběhli, hodili sáňky na zem, skočili na ně a s rozjařeným křikem sjížděli dolů. Roger vstal, vydal se ke svahu a čekal, až kluci polezou zase nahoru. Nevšimli si ho. Něco si vykládali mezi sebou a znova prožívali tu závratnou jízdu z kopce. „Viděls, jak jsem málem naboural ten strom?“ Sáňky táhli
za sebou na provázku a občas se ohlídli dolů v očekávání další jízdy. Ten v zeleném kabátku přešel těsně kolem Rogera, zhluboka se nadechl a otočil se tváři ke svahu, připravený k další jízdě.

„Ahoj,“ řekl Roger.

Kluk se na něj podíval zpod zelené čepice přetažené skoro až přes oči. Rukavicí si utřel nudli u nosu, zamumlal „Ahoj“ a odvrátil se.

„Ten svah vypadá dobře,“ řekl Roger.

„Mmm,“ zamumlal kluk.

„Moh bych se svízt?“

„Cože?“

„Jestli bych se moh svízt?“

„Nemoh,“ řekl kluk. Vrhl na Rogera pohrdlivý pohled, rozběhl se, skočil na sáňky a ujížděl dolů. Roger ho sledoval pohledem. Dosud byl nakvašený kvůli Perským velmožům, kteří si to rozdávají s Amelii, a taky začínal mít obavy, co ho asi čeká na policejní stanici tamhle přes ulici, ať jsou detektivové hodný, nebo ne. Kromě toho nemá tenhle usmrkanec právo s ním takhle mluvit! Ruce se mu opět začaly křečovitě svírat. Počkal, až se chlapec vyškrábal nahoru.

„Maminka tě neučila, jak se máš chovat?“ zeptal se ho.

Kluk si ho změřil zpod čepice. Druzí dva hošíci se zastavili pár kroků od nich a zvědavě okukovali Rogera s tím bojovným a trochu ustrašeným výrazem, který mívají děti, když od dospělé osoby očekávají pitomé řečičky.

„Koukejte zmizet, pane,“ řekl chlapec zpod čepice.

„Co se děje, Tommy?“ křikl jeden z ostatních kluků.

„Ten chlap je asi cvok,“ řekl Tommy, otočil se a zase se díval dolů po svahu.

„Já jsem se jen zeptal, jestli bych se nemoh svízt,“ řekl Roger.

„A já jsem řek, že ne.“

„Co je to za sáně? Že by byly ze zlata?“ zeptal se Roger.

„Dejte pokoj, pane, a nevotravujte,“ řekl Tommy.

„Já se chci svízt,“ řekl Roger náhle drsně a sáhl po saních; popadl je nahoře u řídítek a vytrhl je Tommymu, který se snažil je nepouštět, ale pak povolil. Tommy zaječel jako první a druzí dva kluci se k němu přidali, ale Roger už utíkal. Hnala ho nejdřív zlost, ale pak rozjaření. Když doběhl až nahoru, hodil saně na zem a vrhl se na ně všemi svými pětadevadesáti kilogramy svalů a kostí. Saně pod jeho váhou zaskřípaly, jako by se chtěly rozlomit, ale hned se rozjely a pohyb dolů zmírnil tíhu nákladu; přitažlivost táhla saně ze svahu, zrychlovala jízdu, a tak se skoro celý metrák živé váhy řítil z kopce čím dál tím rychleji. Roger otevřel ústa a křičel „Hurááá!“ jako kluk. Tommy a oba jeho kamarádi ječeli a nadávali a utíkali za ním, ale pro něho přestali existovat. Vítr opírající se do saní mu vháněl slzy do očí a skrze obrovské padající vločky sotva viděl. Sáně se náhle převrátily
a Roger se svalil do sněhu, sáně vylítly do vzduchu a on se překulil na bok a kutálel se dolů po svahu, chechtal se, když se mu na kabát a kalhoty a obličej a vlasy lepil sníh. U paty kopce se posadil, pořád ještě rozesmátý, a podíval se nahoru na Tommyho a ostatní dva kluky, kteří vyprošťovali saně z hromady sněhu.

„Zavolej policajta, Tommy,“ řekl jeden.

„Jo, to udělej,“ řekl druhý.

Roger vstal. Celý rozesmátý se podíval přes rameno a dal se na úprk. Kolik asi uběhlo času? Je to už pět minut nebo deset? Bude už Amelie zpátky?

Znova se rozesmál. To bylo něco! A co teprve ty ječící uličníci, který nechal nahoře na kopci! Zavrtěl udiveně hlavou, pak se naráz zastavil, pohodil hlavou, zahulákal do padajících vloček „Héééj!“ a pak se zase rozběhl ven z parku. Zastavil se až na chodníku, vrazil ruce do kapes zimníku a kráčel dál důstojně jako gentleman. Co jen legrace užili s tátou, než se narodil Buddy, a dokonce i pak, dokud byl Buddy ještě miminko! Jenže potom, co Buddymu byly dva roky, přišel táta o život a o rodinu se musel starat Roger, řekla mu to máti, ačkoli mu bylo teprve sedm. Hlavou rodiny jsi teď ty, Rogere. Když ujížděl z toho kopce, bylo to jako před tátovou smrtí, ohromná legrace, nic jinýho. A když teď kráčel důstojně po chodníku, bylo to jako potom, co táta zahynul při železničním neštěstí; už nemoh vyvádět všelijaký skopičiny, musel se chovat jako muž. Hlavou rodiny jsi teď ty, Rogere. Sedm let mi bylo, myslel si.

Ať mi někdo řekne, jak může sedmiletej kluk být muž? Vždycky jsem byl velkej na svůj věk.

Presto.

Opět ho přepadla skleslá nálada, ani nevěděl proč. Obličej měl zmáčený od sněhu a otřel si ho rukou, pak sáhl do kapsy pro kapesník a otřel se ještě jednou. Asi by měl zkusit Amelii. Asi by měl promluvit s tím detektivem.

Začal vyjednávat sám se sebou. Jestli příští auto, který přejede kolem, bude černej chevrolet, tak půjde na stanici a ohlásí se u toho detektiva. Jestli to ale bude taxík, zavolá Amelii. A když to bude náklaďák, vrátí se do svýho pokoje, zapakuje si kufr a prostě odjede domů. Stejně to bude asi nejlepší ze všeho, doma si o něj budou určitě dělat starosti. Po ulici však žádná auta kvůli těm závějím nejezdila, a když konečně jedno přijelo, byla to modrá fordka, se kterou ve svých plánech nepočítal. Vykašlu se na to, řekl si, našel telefonní budku a vytočil Ameliino číslo.

Telefon vzala tatáž ženská jako předtím.

„Koho přejete si?“ zeptala se.

„Tady je zase Roger Broome,“ řekl. „Rád bych mluvil s Amelii.“

„Moment,“ řekla ta ženská, zčásti zakryla mluvítko, takže ji Roger slyšel, jak volá: „Melinko, to je tvůj pán Charlie.“

Roger čekal.

Když Amelie přišla k telefonu, vyhrkl: „Kdo je pan Charlie?“

„Já vám to povím potom. Kde jste?“

„Nevím. Někde u parku.“

„Chcete se se mnou sejít?“

„Chci.“

„Já ještě chvilku nemůžu. Pomáhám matce se zádonama.“

„To byla vaše matka, co brala telefon?“

„Ano.“

„Zdá se moc milá.“

„Umí to s lidma.“

„S čím že jí pomáháte?“

„Se záclonama. Ušila nový a zrovna je věšíme.“

„Sama to nemůže udělat?“

„Ne,“ řekla Amelie. „Ale sejdeme se potom, jestli chcete.“

„Dobrá. Kdy potom?“

„Za hodinu?“

„To by šlo. Kde?“

„Jejda, já nevím. Co u toho mýho podniku?“

„Platí. U vašeho podniku,“ souhlasil Roger. „Kolik je teď hodin?“

„Čtvrt na tři a pět minut. Řekněme v půl čtvrtý. Pro jistotu.“

„Oukej, u vašeho dragstóru v půl čtvrtý.“

„Víte přece, kde to je, ne?“

„Jakpak bych nevěděl. Kde že to je?“

Amelie se zasmála. „Na rohu Ainsleyový a Severní jedenáctý.“

„Ainsleyova a Severní jedenáctá, mám to,“ řekl Roger.

„V půl čtvrtý.“

„Ano, v půl čtvrtý.“ Roger se odmlčel. „Kdo je pan Charlie?“

„Vy jste pan Charlie.“

„Já?“

Amelie se zase rozesmála. „Povím vám to, až se sejdeme. Udělám vám přednášku o vztazích mezi bělochama a černochama.“

„Propána,“ řekl Roger.

„A ještě o dalších věcech,“ zašeptala Amelie.

„Oukej,“ řekl Roger. Srdce mu bušilo. „V půl čtvrtý tam u vás. Zajdu domů a vemu si čistou košili.“

„Oukej.“

„Na shledanou,“ řekl.

„Nashle.“

Když se blížil k svému bydlišti, parkoval u chodníku policejní vůz.

Byl prázdný. Okénko na straně chodníku bylo spuštěné, z auta se ozývaly policejní zprávy. Podíval se na schůdky vedoucí ke vchodu do domu. Skrze skleněnou výplň dveří viděl paní Doughertyovou, jak hovoří s dvěma policisty.

Zrovna se chystal otočit a odejít opačným směrem, když se jeden z obou policajtů podíval skrze zasklené dveře rovnou na něho. Teď už se nemůže otočit a odejít, když ho zahlídli! Vyšel tedy po schůdcích, jako by se nic nedělo, na horním si oklepal sníh z bot, otevřel dveře a vešel do vestibulu. Za tlustým strážníkem, který stál s rukama za zády a s prsty nataženými k teplu, syčel radiátor. Když Roger vstoupil, paní Doughertyová právě policistům cosi vysvětlovala. „… přišla jsem na to teprve před půl hodinou, když jsem šla do sklepa pověsit prádlo, a tak jsem vám zavolala, dobrý odpoledne, pane Broome.“

„Dobrý, paní Doughertyová,“ řekl. „Něco se děje?“

„Nic důležitýho,“ řekla, a když ji obcházel, obrátila se zase k policistům. „Ne že by byla nová, to ne,“ řekla tomu tlustému, když Roger otvíral dveře uvnitř vestibulu. „Mohla mít cenu tak padesát šedesát dolarů, řekla bych. Zlobí mě, že někdo prostě vleze do sklepa a…“

Roger zavřel dveře a šel po schodech do svého pokoje.

Svlékal si kabát, když někdo zaklepal na dveře.

„Kdo je?“ zeptal se.

„Já, Fook.“

„Kdo?“

„Fook. Fook Shanahan. Otevřte.“

Roger šel ke dveřím a odemkl je. Fook byl asi pětačtyřicetiletý plešatý mužík s jasnýma očima; na sobě měl bílou košili a hnědou pletenou vestu, kterou si nechal rozepnutou. Když mu Roger otevřel, zašklebil se a vešel se spikleneckým výrazem; dveře za sebou rychle zavřel a zamkl.

„Viděls ty poldy dole?“ zeptal se.

„Viděl.“

„To sou věci, co?“ řekl Fook a zakoulel očima.

„Co chtějí?“

„Ty nevíš, co se stalo?“

„Nevím. Co?“

„Někdo vokrad našeho upíra.“

„O čem to mluvíte?“

„Vo Doughertyový. Doughertyovou, naši bytnou, vo kom si myslel, že mluvim?“

„Je to hodná paní,“ řekl Roger.

„Pro rány boží,“ řekl Fook. „Hodná pani, matičko skákavá!“

„Mně se zdá hodná,“ opakoval Roger.

„Protože seš tu všehovšudy pár dnů,“ řekl Fook. „Já bydlím v tyhle díře už šest let, celejch šest let, a povídám ti, že je to upír a skrblík, nejlakomější baba, která kdy chodila po světě, to ti povídám já!“

„Jak myslíte,“ řekl Roger a pokrčil rameny.

„Jsem rád, že tu potvoru vokradli.“

„Co jí vzali?“

„Jen maličkost. Máš tu nějakej chlast?“

„Cože? Ne, bohužel ne.“

„Hned jsem zpátky.“

„Kam jdete?“

„K sobě. Mám tam flašku. Máš sklenice?“

„Jen tu jednu na umyvadle.“

„Já si přinesu svou,“ řekl Fook a odešel.

No co, myslel si Roger, dřív nebo pozdějc na to musela stejně přijít, že jí chybí. Jenom jsem si nemyslel, že to bude tak brzo. Anebo jsem nečekal, že zavolá policii, až na to přijde. Jenomže ona na to přišla a policajty zavolala a oni jsou teď dole, a tak bude asi nejlepší dát si do nosu s Fookem. Ne, to nepůjde, v půl čtvrtý se mám sejít s Amelií.

Měl jsem si dávat větší pozor.

Jenže tenkrát se to zdálo dobrý. A třeba taky bylo.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekl.

Byl to Fook. Přišel s ne příliš plnou láhví whisky a sklenicí na vodu nastrčenou na hrdlo láhve. Postavil láhev na prádelník a rychle šel k umyvadlu pro Rogerovu sklenici. Vrátil se k prádelníku, postavil ji, sundal z hrdla láhve svoji, postavil ji vedle té první a vzal do ruky láhev

„Řekni, kolik.“

„Já moc nepiju,“ namítl Roger.

„Já taky ne,“ řekl Fook, mrkl na něho a nalil půl sklenice whisky.

„Pro mě je to moc,“ řekl Roger.

„Dobrá, tak já si ji vemu,“ souhlasil Fook a začal lít whisky do druhé sklenice.

„Stačí,“ řekl Roger.

„Eště kapku. Voslavujeme.“

„Co oslavujeme?“

Fook nalil Rogerovi ještě na prst a podal mu sklenici. Napřáhl k němu svoji a řekl: „Na ztrátu paní Doughertyový, kéž není ta baba krytá!“

„Krytá?“

„Pojištěná proti krádeži.“ Fook zamrkal, přiložil sklenici ke rtům a pořádně si lokl. „A ať je to první ze všech dalších ztrát, kerý ji postihnou! Ať se jí zejtra vloupe ňákej neřád do toho jejího sklepa a ukradne jí třeba necky a pozejtří starej vařič a další večer její reformky, co tam visej na šňůře! Ať se všichni zloději z tohodle mizernýho města seberou a vlezou každou noc do sklepa pani Doughertyový a voberou ji dočista na kost jako supové mršinu! Ať ji stihá ztráta za ztrátou, až tý starý škatuli nezbyde nic než ten hadr, co má na sobě! A pak by k ní moh vlízt eště ňákej kurážnej násilník a vobhospodařit tu vychrtlou babiznu, takže by jí nezůstala ani ta mizerná noční košile, aby se zahřála! Amen.“ Fook dopil sklenici a nalil si znova až po okraj. „Kamaráde, ty nepiješ?“ řekl.

„Piju,“ odpověděl Roger a usrkával svou whisky.

„Lednici,“ řekl Fook.

Roger mlčel.

„Připadá mi srandovní, že někdo vleze do sklepa pani Doughertyový, čmajzne tam lednici, pardon, chladicí box, kerej tam dřepí už bůhví jak dlouho a sedá na něj prach. Člověk by se moh na ledacos zeptat, položit všelijaký překvapující a legrační otázky.“

„Jaký například?“

„Tak votázka číslo jedna. Jak může někdo vědět, že ta baba má lednici, pardon, chladicí box? Kolikrát si byl v tomhle baráku ve sklepě?“

„Jakživ jsem tam nebyl,“ řekl Roger.

„Právě. Já žiju v tyhle mizerný díře už šestej rok a byl sem tam jenom dvakrát. Jednou sem si tam dal na polici starej kufr a podruhý, když matka Doughertyová zahlídla krysu a ječela tak hlasitě, že byl celej barák včetně mě na nohách, jsem šel dolů a našel tam tu vyzáblou ježibabu jak dlouhou tak širokou na podlaze v bezvědomí, s šatama vyhrnutejma až po zadek. Byl to pohled, že by se člověk poblil. Napí se eště!“

„Nemám dopito.“

„Takže, jak by moh někdo vědět, že dole je lednice, to je votázka číslo jedna. A jesli to věděl, tak musel taky vědět, že je to ročník tak devětatřicet nebo čtyrycet a má cenu deset dolarů, jesli ne míň. Proč by se namáhal a krad tenhle starej krám? Člověk by si uhnal kýlu, jen když by ho zvedal.“ Fook si zase nalil a dodal: „Mluvim o normálním chlapovi, jako sem já. Takovej jako ty by ho zved, ani by nemrk.“

„Já nevím,“ řekl Roger rozpačitě.

„V každým případě,“ pokračoval Fook, „jak by někdo věděl, že tam dole je – to je votázka číslo jedna, a číslo dvě, proč by někdo chtěl ukrást starej krám, kerej má cenu nanejvejš pět nebo šest dolarů?“

„Třeba ho potřeboval,“ mínil Roger.

„Kčemu?“

„To nevím,“ řekl Roger.

„Ale ať měl důvod, jakej chtěl, sem rád, že to udělal. Škoda jen, že toho nevzal víc, aby to stálo za to. To je celá vona, ta baba, volá policajty, div se nepřerazí, kvůli takovýmu haraburdí, jako je ta její lednice! Celá policie se může ulítat kvůli krámu za tři nebo čtyry dolary!“

„Vždyť jsou tu jen dva policajti,“ řekl Roger.

„To sou pochůzkáři,“ řekl Fook. „Při loupeži přídou dycky nejdřív voni a pak teprve detektývové. Jen počkej a uvidíš! Přídou eště dneska, budou se vyptávat a slídit a mrhat časem a prachama daňovejch poplatníků, všechno kvůli prašivý lednici, kerá by se prodala na trhu za dva nebo čtyry dolary. Napí se eště.“

„Děkuju,“ řekl Roger a napřáhl k němu sklenici.

Kapitola devátá

Probudilo ho klepání na dveře. Fook odešel asi ve tři čtvrtě na tři i se zbytkem whisky. Roger vypil jen dvě skleničky, ale nebyl zvyklý na tvrdý alkohol a zřejmě brzy nato usnul. Kolikpak je asi teď hodin? Nespal přece dlouho? Posadil se na posteli a protíral si oči, když se klepání ozvalo znova.

„Kdo je?“ zeptal se.

„Policie,“ zněla odpověď.

Policie!

„Moment,“ řekl.

Přišli asi kvůli tý lednici. Fook říkal, že se na ni detektivové přijdou zeptat. Přehodil nohy přes pelest a šel ke dveřím. Nebyly zamčené. Vzal za kliku a otevřel dokořán.

Na chodbě stáli dva muži. Jeden byl hezky velký, druhý menší. Dlouhán měl rezavé vlasy s bílým pruhem nad pravým spánkem.

„Pan Broome?“ řekl ten malý.

„Přejete si?“ odpověděl Roger.

„Já jsem detektiv Willis,“ řekl ten malý. „A tohle je můj kolega, detektiv Horse. Mohli bychom vám položit několik otázek?“

„Jistě, pojďte dál,“ pozval je Roger.

Ustoupil ode dveří. Willis vešel do pokoje první a po něm Horse – může se někdo opravdu jmenovat kůň? – a zavřel dveře. Roger se posadil na kraj postele a ukázal na jediné dvě židle. „Posaďte se, pánové.“

Willis si sedl na dřevěnou židli u prádelníku a Horse – nemůže se přece jmenovat Horse – se postavil za židli a opřel se jednou rukou o prádelník. Oba měli na sobě těžké zimníky. Willis si nechal svůj zapnutý, ten druhý si ho rozepjal; měl pod ním kostkovanou sportovní bundu a Roger si všiml, že mezi kabátem a bundou má u pasu kožené pouzdro s pistolí.

„Promiňte,“ řekl, „ale jak že se jmenujete?“

„Já?“ zeptal se zrzek.

„Ano. Tedy s dovolením…“

„Hawes.“

Roger kývl hlavou.

„,Há’, ,a’, dvojité ,wé’ a ,e’ a ,es’,“ hláskoval detektiv.

„No ano,“ řekl Roger s úsměvem. „Já myslel, že jste řekl Horse.“

„Ne.“

„To by bylo legrační jméno, Horse.“

„Ne, Hawes.“

„Chápu,“ řekl Roger.

Nastalo mlčení.

„Pane Broome,“ řekl Willis. „Vaše bytná, paní Doughertyová, mi dala seznam všech svých nájemníků a my teď provádíme běžnou kontrolu celého domu. Víte asi, že včera večer ukradl někdo ze sklepa lednici.“

„Vím,“ řekl.

„Jak jste se to dozvěděl, pane Broome?“ zeptal se Hawes.

„Řek mi to Fook. Fook Shanahan. Má pokoj na konci chodby.“

„Fook?“ opakoval Hawes.

„Myslím, že se správně jmenuje Frank Hubert Shanahan nebo tak nějak. Fook je přezdívka.“

„Ach tak,“ řekl Hawes. „Kdy vám to sdělil, pane Broome?“

„To vám nepovím. Kolik je teď?“

Willis se podíval na hodinky. „Tři hodiny.“

„Asi tak před půlhodinou, aspoň myslím. Nebo před patnácti minutama, nevím přesně. Zastavil se u mě, aby mi to řek, a trochu jsme se napili.“

„Ale než vám to řekl, tak jste o té lednici nevěděl, že ne?“

„Nevěděl. Totiž, věděl jsem, že něco není v pořádku, když jsem se před chvílí vrátil, protože jsem viděl paní Doughertyovou, jak mluví s dvěma strážníkama.“

„Ale přesně, co se děje, jste nevěděl, dokud vám pan Shanahan neřekl o té ledničce?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

Oba detektivové se na něho dívali a nic neříkali. Na okamžik se zdálo, že už nemají další otázky. Willis si odkašlal.

„Jistě chápete, pane Broome, že tohle je běžné vyšetřování a že vůbec nenaznačujeme -“

„Samozřejmě,“ řekl Roger.

„Je logické začít s vyšetřováním u obyvatel domu, kteří mohli mít přístup -“

„Samozřejmě,“ řekl Roger.

„- k věci nebo věcem, které byly zcizené.“

„To se rozumí.“

V pokoji opět nastalo ticho.

„Pane Broome, mohl byste nám říct, kde jste byl včera večer?“

„V kolik hodin?“

„Začněme věčeří. Kde jste večeřel?“

„Víte, že si nevzpomenu?“ řekl Roger. „Někde tady blízko. V malý italský restauraci.“ Odmlčel se. Já se tady moc nevyznám, víte, nejezdím sem moc často. Tentokrát jsem tu jen na pár dní.“

„Co tu děláte, pane Broome?“

„Prodávám výrobky ze dřeva.“

„Co jako, pane Broome? Jaké výrobky?“

„My máme doma dílničku a děláme kávové stolky a mísy, lžíce a tak a prodáváme to tady ve městě. Proto jsem tady.“

„Kdy hodláte jet domů?“

„Vlastně bych měl odjet dneska večer,“ řekl Roger. „Včera jsem všechno prodal a nemám proč se tu zdržovat.“

„Kde to je, pane Broome? Kde jste doma?“

„V Carey,“ odpověděl. „U Huddlestonu,“ dodal automaticky.

„Ach ano,“ řekl Hawes.

„Vy to tam znáte?“

„Byl jsem na lyžích na hoře Torrance,“ řekl Hawes.

„Opravdu?“

„Ano. Je tam moc hezky.“

„No a naše dílna je na stodevadesátce, na východ od Huddkstonu. Na odbočce před silnicí do hor.“

„Ano, ano,“ řekl Hawes.

„K neuvěření, jak je svět malej,“ řekl Roger a usmál se.

„To tedy je,“ řekl Hawes a oplatil mu úsměv.

„V kolik hodin byste řekl, že jste večeřel, pane Broome?“ zeptal se Willis.

„Muselo to být kolem pátý.“

„Tak brzo?“

„My doma večeříme brzo, víte, asi jsem na to zvyklej.“

„Co jste dělal po večeři?“

„Vrátil jsem se sem.“

„Kolik hodin bylo?“

„Kolem půl sedmý? Tak nějak.“

„Zůstal jste už doma?“

„Nezůstal.“

„Kam jste šel?“

„Do baru.“

„Kde je ten bar?“

„Hned tady vedle, počkejte, je to asi tak šest nebo sedm bloků směrem na jih po Dvanáctý.“

„Pamatoval byste si jméno toho baru?“

„Bohužel ne. Vlastně jsem se šel projít a v baru jsem se zastavil jen proto, že mi začínalo být zima. Já o pití moc nestojím.“

„Ale s panem Shanahanem jste se před chvílí napili, viďte?“

„Jo tohle?“ Roger se rozesmál. „My jsme oslavovali.“

„Co jste oslavovali?“

„Asi bych vám to neměl prozrazovat, abyste si o nás nemysleli něco špatnýho.“

„Oč jde?“ zeptal se Hawes s úsměvem.

„To máte tak. Fook totiž nemá paní Doughertyovou moc rád a měl radost, že jí někdo ukrad tu starou lednici.“ Roger se opět zasmál. „A tak si chtěl dát pár skleniček na oslavu.“

„Myslíte si, že lednici ukradl on?“ zeptal se Willis.

„Kdo? Fook? Kdepak!“ Roger zavrtěl hlavou. „Kdepak, ten by nic podobnýho neudělal. Měl jen radost, že se to stalo, to je všechno. Poslyšte, nerad bych dostal Fooka do maléru jen proto, co jsem vám řek. Je to moc hodnej člověk, žádnej zloděj, můžete mi věřit.“

„Dobře, dobře,“ řekl Willis. „V kolik hodin jste odešel z baru, pane Broome?“

„O půlnoci? Já nevím. Tak nějak.“

„Máte hodinky?“

„Nemám.“

„Nevíte tedy určitě, jestli byla půlnoc?“

„Muselo to být okolo půlnoci. Byl jsem strašně ospalej a mně se chce spát obyčejně v tu dobu.“

„Byl jste sám?“

„Sám,“ řekl Roger a podíval se detektivovi přímo do očí. Jestlipak poznají, že jim poprvé zalhal?

„Co jste udělal, když jste odešel z baru?“

„Vrátil se sem.“ To aspoň byla pravda. Vrátil se sem.

„A pak?“

„Lehnul jsem si.“ To taky.

„Usnul jste hned?“

„Hned ne.“ Pořád ještě mluvil pravdu. Více méně.

„V kolik jste usnul?“ zeptal se Hawes.

„To si vážně nepamatuju. Za půl hodiny nebo za hodinu? Těžko říct, kdy člověk doopravdy usne.“

„Hmm,“ řekl Willis, „je to těžké. Slyšel jste něco zvláštního, když jste ležel v posteli a snažil se usnout?“

„Jak to myslíte, zvláštního?“

„Zvláštní zvuky.“

„Jaký zvuky?“

„Něco neobvyklého,“ řekl Hawes.

„Ne, nic jsem neslyšel.“

„Něco vás v noci probudilo?“

„Ne.“

„Neslyšel jste nějaké zvuky z ulice, třeba mužské hlasy, nebo zvuk, jak se někdo namáhá s něčím těžkým, takového něco?“

„Ne, to ne.“

„Že někdo něco táhne nebo strká?“

„Ne, nic. Tohle je třetí patro, víte,“ řekl Roger. „Těžko bych slyšel něco podobnýho, i kdybych nespal.“ Na chvilku se odmlčel. „Já mám těžký spaní.“ Po další pauze. „Promiňte, ale nevíte, kolik je hodin?“

Willis se podíval na hodinky. „Tři deset,“ řekl.

„Děkuju.“

„Máte nějaké jednání, pane Broome?“

„Ano, mám se s někým sejít.“

„Jakou cenu měla podle vás ta lednice?“ zeptal se Hawes najednou.

„Nevím,“ řekl Roger. „V životě jsem ji neviděl.“

„Vy jste nikdy nebyl dole ve sklepě?“

„Ne,“ řekl Roger.

„Podle paní Doughertyové měla cenu padesát dolarů,“ řekl Willis. „Souhlasíte s tím?“

„Já ji neviděl,“ řekl Roger, „tak nemůžu říct. Podle Fooka je to krám za pár dolarů.“

„My se ptáme na cenu jen proto, že má vliv na obvinění.“

„Obvinění?“

„Ano, obvinění z trestného činu. Kdyby měla cenu pětadvacet dolarů, pokládalo by se to za odcizení a to je jen přestupek,“ vysvětlil Willis.

„Aha,“ řekl Roger.

„Pokud je trestný čin spáchán v noci a věc je ukradena přímo určité osobě,“ pokračoval Willis, „je to automaticky loupež. Byla-li však odcizena z obydlí…“ Wilis se zarazil, „z domu, který je majetkem nějaké osoby, chápete?“

„Ano?“

„A k tomu v noci, musí cena přesahovat pětadvacet dolarů, aby se to dalo kvalifikovat jako loupež.“

„Ach tak,“ řekl Roger.

„Ano. Loupež je trestný čin, víte. Můžete za něj být odsouzen až na deset let.“

„Skutečně?“ řekl Roger. „Kvůli mizerným pětadvaceti dolarům? No tohle!“ Potřásl hlavou.

„Je to tak,“ přisvědčil Willis. Podíval se na Hawese. Ještě nějaké otázky, Cottone?“

„Jsou tohle vaše jediná okna?“ zeptal se Hawes.

„Tyhle?“ opakoval Roger. „Jo, jiný tu nejsou.“

„Nějaká, která by vedla na zadní dvůr, nemáte?“

„Ne.“

„Já si nedovedu představit, že by se někdo vláčel s tím těžkým krámem ze sklepa až před dům,“ řekl Hawes. „Buď auto, nebo náklaďák musel zacouvat do uličky, co vede ke vchodu do sklepa. Tak si to představuju.“ Pokrčil rameny. „Ale pan Broome by to byl stejně neslyšel. Jeho okna vedou na ulici.“

„Tak tak,“ přisvědčil Roger.

Willis vzdychl. „Děkujeme vám za spolupráci, pane Broome.“

„Doufám, že jsme vám nepřekazili schůzku,“ dodal Hawes.

„Ne. Mám se s ní setkat v půl čtvrtý.“

„Ještě jednou díky,“ řekl Willis.

„Jsem rád, že jsem vám moh pomoct,“ řekl Roger. Doprovodil je ke dveřím. „Budete mě ještě potřebovat?“

„Já myslím že ne,“ řekl Hawes. Otočil se k Willisovi. „Hale?“

„Myslím že ne, pane Broome. Chápete, jak doufám, že jsme museli promluvit se všemi -“

„To se rozumí,“ řekl Roger.

„Byl to pravděpodobně nějaký narkoman ze sousedství,“ řekl Hawes.

„Nebo nějaký kluk. Bývají to kluci,“ dodal Willis.

„Prošetřujeme spoustu drobných krádeží,“ řekl Hawes. „Moc se s tím nedá dělat, pokud nemáme štěstí a nenatrefíme na svědka.“

„Nebo se nám stane, že dopadneme viníka až za několik měsíců -kvůli něčemu jinému, chápete, a pak z něho vyleze, že v únoru ukradl ze sklepa lednici. Tak to chodí.“ Willis se usmál. „Musíme se s tím smířit.“

„Přeju vám hodně štěstí,“ řekl Roger. Otevřel dveře.

„A pokud jde o vás,“ řekl Hawes, „vy na to můžete zapomenout. Jeďte domů, nebo tu ještě pár dní zůstaňte, jak sám chcete. My už vás nebudeme obtěžovat.“

„Děkuju vám,“ řekl Roger.

„Odpusťte, že jsme vás okradli o čas,“ řekl Hawes. „Děkujeme vám.“

Oba vyšli z pokoje. Roger za nimi zavřel dveře. Počkal, až zvuk jejich kroků zanikl, a pak dveře zamkl.

V nejspodnější zásuvce jeho prádelníku ležel Mollyin šátek.

Kapitola desátá

Vrátili se do pokoje chvilku po půlnoci. Tiše vyšli do třetího patra, minuli Fookův pokoj a mlčky postáli před Rogerovým, než našel klíč a odemkl. Vklouzli dovnitř a Roger zavřel, světlo z chodby zůstalo za dveřmi. Stáli ve tmě, než Roger nahmatal vypínač. Když se rozsvítilo, Molly se zdála překvapená, že se ji nepokusil ve tmě políbit.

„Máte to tu hezký,“ řekla a rozhlížela se po pokoji. „Moc hezký.“

„Děkuju.“ Oba šeptali. Nikdo je neviděl vcházet do domu a nikdo neměl tušení, že dívka je tu v pokoji s ním, ale přesto šeptali, jako by celý dům věděl, že jsou tu sami, jako kdyby všichni nájemníci natahovali uši, aby je slyšeli.

„Vůbec není malej,“ řekla Molly.

„Ne, stačí to. Pro jednoho člověka spousta místa.“

„Pravda,“ řekla Molly. Sundala si kabát a šátek a hodila oboje přes židli.

„Je to tady vážně hezký,“ opakovala. „Možná že se přestěhuju. Myslíte, že by se tu našel volnej pokoj?“

„To já nevím,“ odpověděl Roger. „Ale tenhle bude od zítřka volnej, protože se vracím domů.“

„Vlastně ano, skoro jsem zapomněla.“

„Ano,“ řekl Roger a zakýval hlavou.

Posadila se na krajíček postele. „Škoda že odjíždíte tak brzo.“

„Když já nemám důvod, abych se tu zdržoval. Máti na mě čeká, tak* že opravdu musím -“

„Jistě,“ řekla Molly. „Pohodlíčko, tahle postel!“

„Není špatná,“ souhlasil Roger.

„Mně připadá ohromně pohodlná. Já nesnáším boulovatý matrace, co vy?“

„Taky.“

„Nebo takový ty úplně měkký.“

„Tahle je opravdu moc dobrá. Člověk na ní krásně prospí celou noc.“

Molly se najednou zaklonila, vytáhla nohy na postel a protáhla se s rukama nad hlavou.

„Panečku,“ řekla, „to je poležení!“ Usmála se na Rogera. „Musím si dát pozor, nebo vám tady usnu.“

„No a co?“ řekl Roger s úsměvem.

„Víte, co mě nejvíc ničí, když hledám práci?“

„Nevím, co?“

„Nohy. Ty budou jednou moje smrt. Vadilo by vám, kdybych se zula?“

„Ani v nejmenším.“

„Za chvilku půjdu,“ řekla, posadila se, zkřížila nohy a shodila nejdřív jednu lodičku s vysokým podpatkem, pak druhou. „Ale dokud jsem tady, tak můžu využít příležitost, nemyslíte?“

„Jistě,“ řekl Roger.

„Ááách,“ řekla a pohybovala prsty u nohou. „Ááá, to je blaho!“ Zkřížila ruce za hlavou a upřela na něj pohled. „Nesundáte si kabát?“

„Prosím? Aha, já jsem totiž myslel -“

„Mám chvilku čas,“ řekla. „Nemusíme běžet hned. Pokud ovšem nechcete vy.“

„Ne, ne.“

„A mně je tak dobře bez těch bot,“ řekla s úsměvem.

„Jen si udělejte pohodlí.“ Svlékl si plášť a šel s ním ke skříni. „Rád bych vám nabíd něco k pití, ale nic tu nemám, bohužel.“

„To je v pořádku. Já stejně moc nepiju.“

Pověsil plášť na ramínko, pak vzal Mollyin a pověsil ho na stejné ramínko přes svůj. Její šátek zavázal kolem háku ramínka a všechno uklidil do skříně.

„Kdyby byly krámy otevřený, skočil bych pro něco,ale myslím-“

„Ne, já nic nechci. Doufám, že nevypadám, jako bych se opíjela.“

„Ne, na to nevypadáte.“

„Protože já obvykle nepiju, jen ve společnosti. Ale je to deprimující, motat se po městě a nic nenajit. Opravdu to člověka deprimuje.“

„Dovedu si to představit,“ řekl Roger.

„Propáníčka, to je božský, sundat si ty boty,“ pochválila si, nahnula se dozadu a opřela se o jeden loket, aby na Rogera viděla. Usmála se. „Jiný světlo tady nemáte?“

„Prosím?“

„Světlo. Trochu píchá do očí.“

„Na prádelníku je lampička. Bylo by vám příjemnější,kdybych -“

„Buďte tak hodnej. Když takhle ležím, tak mi svítí rovnou do očí, víte.“

„Tak já rozsvítím tuhle,“ řekl Roger, přistoupil k prádelníku, rozsvítil stolní lampičku a zhasl žárovku na stropě. „Je to lepší?“

„Je. O moc.“

Zavřela oči. V pokoji bylo ticho.

„Mmmm,“ řekla. Protáhla se a opřela se o záda. „Musím si dát pozor, nebo za chvíli usnu.“

„Ještě není tak pozdě.“

„Noc je ještě mladá, co?“ Zachichotala se. „Byla by to legrace, kdyby sem zejtra přišla vaše bytná a našla v posteli cizí holku, že jo?“

„Ona sem nechodí. Tady člověka nikdo nevyrušuje.“

„Chcete říct, že už jste tu měl cizí děvčata?“

„Ne, tak jsem to nemyslel.“

Molly se hihňala. „Já vím, já vás jen zlobím.“ Otevřela oči a slavnostně se na něj podívala. „Já to mám ve zvyku.“

Roger mlčel.

„Ale ne takhle. Víte, jak to myslím?“

„Ne docela.“

Krátce se zasmála, pak najednou přehodila nohy přes okraj postele a řekla: „Zmačkala jsem vám celou deku. To se vaší bytný nebude líbit. Holky ve vašem pokoji jí třeba nevadí, ale zválená deka nebo polštář od rtěnky ji určitě dopálí.“

„Rtěnku na polštáři zatím ještě nenašla,“ řekl Roger s úsměvem.

„Ne, a my se postaráme, aby se to nestalo.“ Molly se odšourala jen v punčochách k prádelníku, otevřela kabelku, vytáhla papírový kapesníček a naklonila se k zrcadlu. Rychle si setřela rtěnku a kapesník vrátila do kabelky. „Tak,“ řekla a usmála se na něj. Způsob, kterým se tu zabydlovala, ho začínal dráždit, nelíbilo se mu, jak si dělá pohodlí a pohybuje se po pokoji tak lehce a přirozeně, jako by jí patřil. Pozoroval ji, jak jde k posteli, odhrnuje přikrývku a natřásá polštáře. „Tak,“ řekla zase a uvelebila se na kraji postele.

Hodila mu úsměv.

„Tak,“ řekla. „To bysme měli.“

Opět nastalo ticho. Molly se mu podívala přímo do obličeje. „Chceš se se mnou pomilovat?“ zeptala se.

„Kvůli tomu jsem vás sem nepřivedl,“ řekl rychle.

Úsměv jí z obličeje nezmizel, ale jaksi ochabl, jako kdyby ji jeho slova přivedla do rozpaků nebo se jí dotkla. Nepřál si, aby se necítila dobře, a už vůbec jí nechtěl ubližovat. Současně však neměl chuť se s ní zaplítat, ne tímhle způsobem – s takovou škaredou osůbkou.

„Chci říct, že jsem vás sem nepřived, abych vás zneužil,“ řekl galantně. „Chtěl jsem vám jen ukázat svůj pokoj, protože jste říkala, že byste se třeba -“

„Já vím.“

„- přestěhovala, kdyby byl pokoj dost velkej.“

„Je dost velkej,“ řekla.

„Ale neměl jsem v úmyslu, to mi věřte -“

„Já jsem si to nemyslela.“

„- vás obtěžovat, jestli si myslíte tohle.“

„Nemyslím.“

„To jsem rád, protože -“

„Nemyslela jsem si, že mě budete obtěžovat.“

„To jsem rád, protože -“

„Mě by to neobtěžovalo,“ řekla Molly bez okolků.

Mlčky se na ni díval.

„Stálo by vám to za to.“

Neodpovídal.

Rázem vstala, vytáhla blůzičku z černé sukně a pomalu si ji začala rozepínat. Na jejím počínání bylo cosi absurdního. Stála vedle postele se vztyčenou hlavou, rezavé vlasy jí planuly ve světle jediné lampy na prádelníku, ruce zvolna rozepínaly blůzičku, oči, vážné a slavnostní v tom nehezkém obličeji, se na něho upíraly, řasy byly umělé, obočí nakreslené, a jak se ruce dotýkaly knoflíčků na blůze, odhalovala se ve vycpané podprsence nepřirozeně špičatá ňadra. Hodila blůzku a podprsenku za sebe na postel, pak rozevřela zip u sukně a vystoupila z ní. Necítil nic. Díval se na ni, jak si svléká zbytek šatstva a blíží se k němu, žena podivných tvarů s nepatrnými prsy, nalitými bradavkami, široká v bocích a až příliš široká vzadu, s tlustými stehny a kotníky; nevzrušovala ho, nepřitahovala, nezatoužil po ní. Vtiskla se mu do náruče. Byla velice teplá.

Šeptali si v noci.

„Já se někdy cítím na světě úplně sama,“ řekla.

„Já taky.“

„Nemyslím sama, protože nemám rodiče nebo protože Doris odjela na Havaj. Proto ne. Myslím doopravdy sama.“

„Ano.“

„Sama uvnitř.“

„Ano.“

„I když jsem mezi lidma. I když je okolo mě moře lidí, jako dneska v tom baru, než jsme se potkali.“

„Já jsem k tobě málem nepřišel.“

„Protože nejsem hezká,“ řekla.

„Jsi krásná.“

„Ne, prosím tě…“

„Ano.“

„Prosím tě, nelži mi.“

„Jsi nejkrásnější děvče, který jsem v životě poznal.“

„Aáách,“ řekla.

„Jsi.“

„Áách.“

„Molly, jsi krásná,“ šeptal.

„Jsem dobrá v posteli, to chceš říct?“

„Ano, jsi dobrá v posteli, ale -“

„Tak to je ono?“

„Není.“

„Ano, to je všechno. Rogere, prosím tě, já to vím.“

„Jak to víš?“

Pokrčila rameny. „Ty jsi muž. Já vím, co muži chtějí.“

„Mně jen to nestačí.“

Přitiskla se k němu těsněji, zabořila mu obličej do ramena. Když mluvila, dotýkaly se její rty jeho kůže. „Jsi jedinej muž, kterej mi řek, že jsem krásná,“ zašeptala. Pak dlouho mlčela. „Rogere?“

„Ano?“

„Řekni to ještě jednou.“

„Co?“

„Nenech se prosit.“

„Jsi krásná.“

„Já ti tak docela nevěřím,“ šeptala mu do ucha.

„Chci tě držet. Aaaach.“

„Chci tě líbat.“ Vtiskla se mu do náručí. „Co je to?“ šeptala.

„Nic.“

„Nic? Ne, je to něco. Já poznám, že je to něco. Jsem si jistá, že je to něco. Ach ano, ano, je to ono, ano.“

„Molly, Molly…“

„Ochochoch, líbat tě,“ šeptala. „Ochochoch, držet tě v náručí, líbat tě.“

„Jsi krásná,“ šeptal. „Krásná.“

Její šátek ležel v nejspodnější zásuvce prádelníku. Přešel k němu, zásuvku otevřel, vytáhl šátek a podržel ho v ruce. Byl bleděmodrý, lehký, téměř průsvitný – asi nylonový, napadlo ho, ale jistý si nebyl. Byla to jediná součást jejího oblečení, která v pokoji zůstala. Našel ho dodatečně u dveří od skříně, asi tam spadl z ramínka, když šel pro její kabát.

Díval se na šátek a přemýšlel. Co s ním? Co když se ty dva detektivové vrátí, budou se vyptávat na další věci a prohledají pokoj? To snad ne, na to přece potřebujou povolení od soudu. A co jestli se vrátili, když byl venku s Amelií? Musí se šátku zbavit, to je jasný. Anebo ho prostě má vzít s sebou, až půjde na policejní stanici, aby jim všechno vypověděl, ano, tím by se to zjednodušilo, to určitě. Půjde tam s tím šátkem a usnadní si vyprávění o Molly. Požádá, že chce mluvit s detektivem, co má tu hluchoněmou manželku. Ty ostatní se mu nezamlouvají, ani jeden, ten Parker v hospodě, ani ty dva, co tu právě byli, i když ty ještě ušli – ale dá přednost tomu s tou krásnou manželkou.

Amelie, vzpomněl si.

Nejdřív se radši zbaví toho šátku, ale jak?

Co ho rozřezat na malý kousky a spláchnout je do záchodu? To bude asi nejlepší. Jenže kde vzít nůžky, nemá ani nůž. Snad se mu povede ho roztrhat.

Sevřel šátek oběma rukama a snažil se ho přetrhnout vejpůl, ale nedařilo se mu to, šátek měl pevný lem. Strčil si konec do úst a rozerval ho zuby, pak ho roztrhl na dvě nestejné půlky a usoudil, že hodit ho do záchodu není dobrý nápad. Ta zatracená mísa by se, nedej bože, mohla ucpat!

Šel k prádelníku. Na popelníku u lampičky ležela krabička sirek. Vzal je a šel se šátkem do koupelny. Škrtnul sirkou a pak držel jednou rukou šátek nad mísou tak, že se téměř dotýkal vody. Druhou ruku s rozžehnutou sirkou přiložil k jednomu cípu a chystal se ho zapálit, když uslyšel, že ho někdo volá.

Poznal hlas paní Doughertyové a podivil se, jak ta ženská přišla na to, že chce v její koupelně zapálit šátek. Zhasl sirku, hodil ji do mísy a vrátil se do pokoje. Šátek sbalil do kuličky a dal ho zase dolů do zásuvky prádelníku.

Paní Doughertyová ho volala jménem z chodby. „Pane Broome, pane Broome, pane Broome!“

Šel ke dveřím a otevřel je.

„Ano, co je?“ zeptal se.

„Pane Broome, máte tu telefon.“

„Prosím?“

„Telefon,“ řekla.

„Kdo volá?“

„Nevím. Nějaká ženská.“

Asi máti, napadlo ho. Jak se dostala k jeho číslu?

„Hned jsem dole,“ řekl. Zavřel dveře, vrátil se do pokoje, otevřel dolní zásuvku prádelníku a strčil modrý šátek až úplně dozadu. Pak zásuvku zavřel a vyšel na chodbu. Telefon byl na zdi v prvním patře. Paní Doughertyová stála vedle něj a čekala.

„Mluvili s váma detektivové?“ zeptala se.

„Ano.“

„Milí hoši, viďte?“

„Ano, moc milí. Jsou tu ještě?“

„Mluví s paní Ingersolovou v pátým patře.“

„Tak to budou asi brzo hotovi,“ řekl Roger. Vzal jí sluchátko z ruky. „Děkuju,“ řekl.

„Myslíte, že mi vrátí tu mou lednici?“ zeptala se paní Doughertyová.

„Doufám.“ Roger se na ni usmál a přiložil sluchátko k uchu. „Haló.“

Paní Doughertyová se taky usmála, přikývla, a zrovna když scházela po schodech ke svému bytu, ozval se mu u ucha hlas: „Rogere, jsi to ty? Tady je Amelie.“

„Amelie? Jak – Amelie, říkáš?“

„Doufala jsem, že jsi ještě neodešel.“

„Ne, jsem ještě tady. Kolik je hodin?“

„Čtvrt na čtyři a pět minut. Bála jsem se, že už jsi pryč.“

„Proč? Co se děje?“

„Trochu se zpozdím.“

„Proč?“

„Stalo se něco, co jsem nečekala.“

„Co?“

„Povím ti to, až se sejdem.“

„O kolik se zpozdíš?“

„Můžu až v půl pátý. Je to moc pozdě?“

„Ne, to je dobrý.“

„Zase tam?“

„Ano, před krámem.“

„Nejsi zvědavej?“

„Na co?“

„Jak jsem zjistila tvoje číslo.“

„Vlastně ano, jak?“ zeptal se.

„Mám paměť, co?“

„To je nesmysl. Já jsem ti přece svý číslo neřek. Sám ho neznám.“

„Právě.“

„Kdes ho vzala?“

„Agnes Doughertyová,“ řekla.

„Cože?“

„Jméno na jedný z valentýnek, co jsi posílal. Těch přáníček. Pamatuješ?“

„No jo, pravda,“ řekl a zasmál se.

„Tvoje bytná.“

„Správně.“

„Aspoň jsi to říkal.“

„Je to moje bytná. Představím ti ji, když budeš chtít.“

„Kdy?“

„Potom.“

„Chci,“ řekla Amelie. „Mě neoblafneš. Je to stará macatá blondýna, s kterou žiješ. Mně nic nenamluvíš.“

„Ne,“ řekl pobaveně, „je to moje bytná.“

„Poslyš, já ti něco řeknu.“

„Copak?“

„Líbíš se mi.“

„Ty se mi taky líbíš, Amelie.“

„To je fajn.“

„Tak v půl pátý, oukej?“

„Ano.“ Odmlčela se. „Rogere?“

„Co?“

„Mně se víc než líbíš.“

„Oukej.“

„No ne! Takhle mi dát košem!“

„Jakým košem?“

„Máš říct, že se ti taky víc než líbím.“

„To je pravda.“

„Abys to nadšení nepřehnal,“ řekla Amelie. „Dobrá, za chvíli se uvidíme. Myslíš, že se do půl pátý do něčeho nezapleteš?“

„Pokusím se,“ řekl Roger.

„Jo, pokus se, ale doopravdy.“

„Vynasnažím se.“

„Jsi fajn,“ řekla a zavěsila.

Stál a chvíli se usmíval do telefonu. Pak položil sluchátko.

Vrátil se nahoru do svého pokoje, spálil modrý šátek a popel spláchl; okno koupelny otevřel, aby vyvětral kouř.

Kapitola jedenáctá

Chumelenice ustala.

Město ani nedutalo. Bylo to čisté ticho a proniklo mu až do hloubi duše, sotva vyšel z domu a zamířil ke garáži. Sníh tlumil jeho kroky a před ústy se mu v tom viditelném tichu vlnil dech; byl to normální klid pozdního odpoledne, než spadne soumrak, zesílený a prohloubený duchnou sněhu a přitlumeným řinčením řetězů na pneumatikách aut. Budu muset dát na vůz řetězy, uvědomil si.

Napadlo ho to tak náhle, až ho to samotného překvapilo, protože to znamenalo, že se chystá domů. Jestliže uvažuje o řetězech na pneumatikách, chystá se někam odjet, a kam jinam by jel než domů? Věděl, že právě tak by se měl zachovat: dát na vůz řetězy, zavolat máti a říct jí, že odjíždí z města a bude doma pravděpodobně někdy večer. Ano, to by měl udělat. Ale je tu ještě pár věcí, které jsou taky naléhavé, nebo aspoň on je za naléhavé pokládá, ale najednou se to všechno pomotalo a ticho města ho spíš dráždilo než uklidňovalo. Věděl, že by měl zavolat matce a pak se rozjet domů, věděl taky, že by měl jít na policejní stanici a promluvit si s tím detektivem, co má hluchoněmou manželku, ale stejně věděl, že se má v půl páté setkat s Amelií, protože Amelie je nejkrásnější holka, kterou v životě potkal, a neměl by připustit, aby se mu ztratila, ať je černá, nebo bílá. To, že je černá, m
u pořád ještě dělalo trochu starost, ale už ne tolik jako předtím. Najednou si vzpomněl na Molly a na to, jak mu včera ve dvě hodiny v noci připadala krásná, ale to bylo něco jinýho než to, co cítí k Amelii. Úplně jinýho. Amelie je krásná doopravdy, krásný je na ní úplně všechno – to, jak vypadá, jak jemně hovoří, jak rychle reaguje, jak líbá, je zkrátka krasavice skrz naskrz. Máti si ho s ní nebude moct dobírat, jako si ho dobírala se všema těma holkama, s kterejma chodil v Carey, ani zdaleka, milá maminko! Teď se s ní sejde, ale vlastně by měl jet domů za máti, někdo se o ni musí starat, když otec už nežije! Jenže on si tak moc přál sejít se zase s Amelií, poznat ji doopravdy, a současně ho to lekalo, protože v noci, když byl v posteli s Molly, si v určitou chvíli taky začal myslet, že by ji rád poznal nejen jako někoho, koho si vzal do postele, ne jako ošklivou holku dobrou tak k pomilování, ale jako krásnho člověka, skrytého a soukromého pod tou velice nevzhlednou vnější skořápkou. A právě v tu chvíli jsem se na ni asi rozzlobil, vzpomněl si, v tu chvíli jsme se asi začali hádat.

S Amelií se hádat nechtěl, ale přesto měl pocit, že jestli se zanedlouho setkají, začne se hádat i s ní, protože bude vědět, že by měl být doma v Carey a starat se o máti a nezaplítat se tady ve městě s hezkejma děvčatama, obzvláště ne s hezkejma černoškama. Nebyl by ji požádal, aby si vzala odpoledne volno, kdyby byl tušil, že z toho může koukat něco vážnějšího, vždyť není běloška. Ale že se zaplete s někým tak ošklivým, jako je Molly, taky netušil, až se o ni začal skutečně zajímat a dívat se na ni, jako kdyby byla krásná, a nakonec uvěřil, že krásná je. A to byl pramen všeho neštěstí.

Takže by asi měl jít na tu policii a říct jim o Molly a pak odjet domů do Carey. Ne, to taky není ono. Když půjde na policii, nesetká se s Amelií, nezačne si s ní nic, ani ho nepopudí, jako ho popudila Molly, ale na druhý straně se nedostane k máti do Carey, i když to by snad tolik nevadilo. Byl z toho najednou dočista popletený.

Tak hele, řekl si, radši…

Podívej, myslím si, že policie…

Víš co? Zatím dáme na vůz řetězy. Tohle uděláme a pak uvidíme co dál.

Prosím tě, měj rozum, trčí tam v tý dálce sama, někdo se o ni postarat musí!

Buddy je ještě kluk.

Někdo se o ni starat musí.

Mechanik v garáži byl zakrslý chlapík s kudrnatými černými vlasy a zářivě bílými zuby. Na sobě měl leteckou bundu z druhé světové války, tu, kterou měl onehdy, když tam Roger přijel se svým naloženým vozem.

„Hejl“ zavolal. „Jak se daří?“

„Skvěle,“ řekl Roger. „Řek jsem si, že se tu zastavím a dám na kola řetězy. Tolik sněhu jsem nečekal.“

„Je to nadělení, co?“ souhlasil mechanik. „V tomhle městě by člověku umrznul zadek.“

„U nás je větší zima,“ řekl Roger.

„Jo? A kde je to u vás?“ zeptal se mechanik a ušklíbl se. „Na Sibiři? Nebo v Dolní Tramtárii?“

Roger nevěděl, kde je Dolní Tramtárie, tak jen řekl: „No, mrzne tam, jen to praští, to mi můžete věřit.“

„Vidím, že jste udal všechno zboží,“ řekl mechanik.

„Ano, prodal jsem včera všechno.“

„To je dobrý, ne?“

„Je, a jak!“ potvrdil Roger.

„Pozdě včera v noci?“ zeptal se mechanik.

„Co?“

„V noci jste to prodal?“

„Ne, to ne,“ řekl Roger. Nechápavě se podíval na mechanika. „Nerozumím, o čem mluvíte.“

„Lavičky a to ostatní, mísy a tak. Chápete?“

„Co s nima?“

„Prodal jste je včera v noci?“

„Ne. Poslední kousky jsem prodal někdy odpoledne. Dole ve městě.“

„Ach tak.“

„Proč?“

„O nic nejde,“ řekl mechanik. „Jen že jsem musel bejt pryč, když jste se vrátil, a kolega, co má noční, povídal, že jste zase v noci někam jel.“

„To říkal?“

„Jo. Nebyl si totiž jistej, jestli vás měl nechat odjet, proto mi to řek, jen si to ověřoval. Jestli neudělal blbost, chápete?“

Roger přikývl.

„Hezky pozdě to bylo.“

„To jo.“

„Ve tři ráno.“ Mechanik se zasmál a zasvítil bílými zuby. „Nebo brzy, podle toho, jak se na to člověk kouká, co? Tři hodiny může bejt sakramentsky brzo.“

„Bylo to brzy,“ řekl Roger. „Musel jsem něco odvízt.“

„Zase nějaký ty dřevěný věcičky, že jo?“

„Ne,“ řekl Roger rychle. „Já…“ odmlčel se. „Jeden člověk mi nabíd práci. Včera odpoledne, když jsem byl ve městě.“

„Ale jděte, vážně?“

„Odvízt mu zeleninu. Z trhu.“

„To jste měl kliku, co?“

„To bych řek. Musel jsem to odvízt přes most na druhej břeh řeky. Až tam. A nejdřív to vyzvednout na tržišti.“

„Dole ve městě, ne?“

„Právě.“

„Kde? U Cummingsový?“

„Cože?“

„U Cummingsový ulice. Jak je tam ten trh.“

„Jo, na trhu.“

„Já vím, tam otvírají strašně brzo,“ řekl mechanik.

„Musel jsem tam být v půl čtvrtý a vyzvednout ten náklad. A pak jet celou tu dálku až k mostu a přes řeku.“

„Až do Dolní Tramtárie, že jo?“ řekl mechanik se smíchem. „Jste pracant, to se musí uznat, a je to dobře. Obdivuju lidi, který jsou ochotný makat, aby si vydělali nějakej ten dolar. Bůhví, že já se taky neválím. Váš vůz je tamhle vedle toho cadillacu. Chcete pomoct s těma řetězama?“

„Ne, zvládnu to sám. Díky.“

„Za málo. Chcete klíčky?“

„Nevím. Kolik je tam místa?“

„Myslím, že to svedete na fleku. Ale kdybyste ty klíčky potřeboval, visí tadyhle na stěně.“

„Oukej,“ řekl Roger a odešel na druhý konec garáže, kde měl zaparkovaný svůj terénní vůz s otevřenou korbou. Mrkl na vedle stojící cadillac, pak otevřel zadní stěnu a vlezl do vozu. Řetězy, zabalené do pytloviny, ležely vpravo v přední části korby. Pokaždé když je sundal, pečlivě je osušil a zabalil, aby nerezavěly. Vzal je a mířil zase zpátky k zadku auta, když spatřil tu skvrnu.

Nebyla větší než padesáticentová mince, kulatá, se zubatým okrajem, jak se rozstřílela kolem.

Určitě krvácela z nosu, řekl si.

Slezl z vozu, hodil řetězy na zem vedle levého zadního kola a rozhlédl se po garáži; na jednom kohoutku byla nasazená hadice a vedle ní stála plechovka. Podíval se ke vchodu do garáže; mechanik nebyl v dohledu. Šel k hadici, naplnil plechovku vodou asi do čtvrtiny a vrátil se k vozu, plechovku postavil vedle dvířek. Zpod předního sedadla vytáhl starý, špinavý hadr, odnesl si ho dozadu a namočil do plechovky.

Měl ohromné štěstí. Krev stekla na kovový pás táhnoucí se po celé délce korby, a ne na dřevěnou podlážku, z té by se byla špatně odstraňovala. Kov stačilo utřít jediným pohybem mokrého hadru.

Několikrát hadr vymáchal, až byl čistý. Voda v plechovce byla zakalená nepatrně, červená nebyla, jen slabě narůžovělá. Vodu vylil do kanálu u kohoutku a plechovku několikrát vypláchl.

Vrátil se k autu a připevnil na kola řetězy.

Čekala na něj před dragstórem.

Všimla si ho hned, jak se vynořil za rohem, zamávala na něj a přiběhla k němu.

„Ahoj,“ řekla a zavěsila se do něho. Jdeš pozdě.“

„Nemám hodinky,“ řekl.

„No, tak moc pozdě zase není, je teprve za pět minut tři čtvrtě. Kde jsi byl?“

„Dával jsem řetězy na kola.“

„To se mi líbí! Radši dává řetězy na kola, než aby byl se mnou.“

„Ne, radši bych byl s tebou, Amelie.“

„Někdy si myslím, že nemáš vůbec smysl pro humor,“ řekla a smála se.

„Ani ždibínek,“ přisvědčil a opětoval její úsměv.

„Tak se na mě aspoň koukni,“ řekla.

Podíval se na ni.

„Tak co?“

„Máš jinej kabát.“

„To je můj sváteční. Beru si ho jen pří mimořádnejch příležitostech. Límeček je právej tchoř.“

„Límeček z tchoře?“

„Proč ne? Tchoř nebo jiný zvířátko.“

„Já vím, ale -“

„Je to příbuznej krysy. Krys jsou tady ve městě milióny – snad i vy víte, komu se říká krysa – ale tchořů je jen pár. A jeden z nich dobrovolně věnoval svůj kožíšek na můj límec. Nezdá se ti parádní?“

„Opravdu parádní.“

„A ještě se koukni.“ Rozepnula si kabát a držela ho otevřený roztaženýma rukama. Měla pod ním černou sukni a černý svetřík s velkým špičatým výstřihem a kolem krku náhrdelník z malých perliček, které se nápadně odrážely od její tmavé pleti. „Sexy, nemyslíš?“

„Sexy jedna radost.“

„A pod ním mám podprsenku, taky černou.“ Mrkla na něho. „Muži mají rádi černý podprsenky, ne?“

„Mají.“

„A teď, jestli ti to nevadí, se zase zapnu, než dočista zmrznu, souhlasíš?“ Přitáhla obě půlky kabátu k sobě a zapnula ho. „Brr, mám ruce jako kus ledu.“ Strčila si levou do kapsy kabátu, prsty pravé propletla s jeho a obě spojené ruce zasunula do jeho kapsy. „Tak a teď je nám hezky teploučko. Já nemůžu přestat mluvit, co jseš to za člověka?“

„Já zas rád poslouchám,“ řekl. „V tom to asi vězí.“

„Ano, ale jak to přijde?“

„Doma poslouchám pořád.“

„Koho?“

„Máti.“

„Ach, matku, o matkách mi nemluv! Měl jsi slyšet přednášku, kterou mi dnes odpoledne udělala.“

„O čem?“

„O tobě, co myslíš!“

„Proč?“

„Člověče, jsi bílej pán, jsi mister Charlie.“ Ameiie se pochechtávala.

„Tak to je mister Charlie?“

„To se rozumí. Ty pan Charlie, ty bělochovej a někdy jen ten mužskej, ale ten mužskej je taky někdy jen obyčejnej starej dealer a ten je obyčejně taky bělochovej, takže jsou to všechno synonymy, říkám to správně, bílej pane?“

„Já nevím.“

„Nemělo to konce, myslela jsem, že nikdy nepřestane.“

„Proto jsi nemohla v půl čtvrtý?“

„Proto. Zavolala bráchu, aby mi přišel domluvit. Je ženatej a má dvě děti, je taxikář. Zavolala mu do garáže, ať mu řeknou, že má zavolat matku, hned jak přijde, končívá vždycky kolem čtvrtý. Věděla jsem, že se tam zdrží nejmíň do čtvrt na pět, jeho garáž je na Dvacátý, až u řeky. Zkrátka přišel až za pět minut tři čtvrtě na pět. Já jsem s ním mluvila asi tři vteřiny a pak jsem vypadla.“

„Co říkal?“

„Amelie, ty ses zbláznila.“

„Co jsi řekla ty?“

„Řekla jsem: Louisi, starej se o sebe a mně dej pokoj!“

„A co bylo pak?“

„Jestli prej nás přistihne spolu, tak ti ho uřízne.“

„To myslí vážně?“

„Louis je tlustej, spokojenej taxíkář a nevěděl by, kde máš to, co ti chce uříznout, protože co se v roce 1953 oženil s Mercedes, nemá tam sám nic. Vadí ti, že takhle mluvím?“

„Jak?“

„Asi dost sprostě, i když vlastně opakuju jen to, co říkal brácha. Poradila jsem mu znova, ať jde do hajzlu, a poroučela jsem se.“

„Mně to nevadí,“ řekl Roger.

„Co jako?“

„Že mluvíš sprostě.“ Chvilku mlčel. „U nás doma se nikdy sprostě nemluvilo. Máti je na to moc přísná.“

„Do hajzlu i s matkama,“ řekla.

Probudil se v něm záchvěv hněvu, ale pak jen přikývl. „Co bys chtěla dělat?“

„Trochu se projít. Miluju sníh. Vyniknu v něm.“

„Ty vynikneš i bez něho.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

„Říkáš moc hezký věci, jsi lichotník. Matka mě varovala – jejda, promiň, nemáme přece mluvit o matkách.“

„Kam by ses chtěla jít projít?“

„Kamkoli, vždyť je to jedno.“

Nelíbilo se mu, jak to Amelie řekla, ale připomněl si, že se nesmí rozhněvat. Koneckonců nechává odpovědnost na něm, říká mu, že s ním půjde, kam bude chtít. Nechává ho, aby se choval jako muž. Teď jsi hlava rodiny ty, Rogere. Nechtěl se na ni dopálit tak, jako se v noci dopálil na Molly. V noci začal mít na Molly dopal, když mu začala vyprávět o tom frajerovi v Sacramentu. Dodatečně si říkal, že mu neměla co vyprávět o jiným mužským, když je v posteli s ním. Proto se tak rozzlobil. Snažil se sice přesvědčit o tom sám sebe, ale věděl moc dobře, že ten chlap v Sacramentu není tím pravým důvodem. Moc se v tom nevyznal, ale nějak přece jen tušil, že ho Molly podráždila tím, že mu začala být tak sympatická. A právě v téhle záležitosti se nebyl s to vyznat.

„Já jsem měla v životě jen jednoho mužskýho, na kterým mi záleželo,“ řekla Molly včera v noci. „Před tebou. Jen toho jedinýho.“

Neřekl nic. Leželi nazí na posteli v jeho pokoji a on byl bezvládný, vyčerpaný a uklidněný a poslouchal, jak venku skučí únorový vítr; uprostřed noci se vítr vždycky zdá bouřlivější, zvlášť v cizím městě.

„Seznámila jsem se s ním, když mi bylo dvacet, rok potom, co mi zemřela matka. Nevadí ti, že o tom mluvím?“

„Nevadí,“ řekl, protože mu to zatím skutečně nevadilo, zatím se na ni ještě nezlobil, byla mu velice sympatická. Myslel na to, jak by si ho máti dobírala kvůli ošklivému kachňátku, které přivedl domů, a jak by on na to řekl: „Ale jdi, máti, co to do tebe vjelo, je přece krásná!“

„Bylo to moje první místo po sekretářský škole a já jsem se v ničem nevyznala, v práci ani v něm. S klukama jsem moc nechodila, skoro nikdy mě nepožádali o rande. Myslím, že pus jsem nedostala víc než tak půl tuctu, a jednou mi jeden chlapec sáhnul na prsa, když jsme zdobili školní tělocvičnu na taneční večírek. Ani jsem na něj nešla, nikdo mě nepozval, ať jdu s ním.“ Chvíli mlčela. „Jmenoval se Theodore Michelsen a měl bratra kněze v San Diegu. Byl ženatej a měl dvě děti, chlapečka a holčičku, jejich fotky měl na stole. A taky fotku svý ženy ve stejným rámečku, takovým tom, co se otvírá jako knížka, jeho žena byla vpravo a děti vlevo. Nevadí ti, že o tom mluvím?“

„Nevadí,“ řekl. Nevadilo mu to. Ležel, jednou rukou ji objímal, její rty měl těsně u ucha, díval se do stropu a myslel si, jaký má něžný hlas a jak je v jeho náručí teplá a hlaďoučká.

„Já ani nevím, jak to začalo,“ pokračovala Molly. „Asi mě jednou políbil a asi to bylo poprvé, co jsem dostala pusu, myslím opravdickou pusu, chápeš? A pak to začalo, ani nevím jak, ne ten den, až za pár dní, bylo to v pátek, myslím, když všichni odešli domů. Dělali jsme to v kanceláři, hele, já vím, že to nechceš slyšet.“

„Ne, to je v pořádku.“

„Dělali jsme to spolu každej den. Mně se to strašně líbilo.“

V tu chvíli se v něm začal vzmáhat hněv.

Slyšel, jak mu pod nohama vrže sníh. Amelie se ho pevně držela a řekla: „Míříme k řece, všimnul sis?“

„Ani ne.“

„Na cos myslel?“

„Na co jsem myslel? Na nic.“

„Ale ano, myslel. Před pár minutama. Byl jsi někde strašně daleko.“

„Myslel jsem na to, že bych měl jet domů.“

„Já jsem asi ohromně svůdná holka. Jdeš se mnou a nemyslíš na nic jinýho, než jak by ses vrátil domů.“

„Tak jsem to nemyslel. Ale máti je tam tak docela sama. Ne doopravdy sama, mám mladšího bratra, ale to víš…“

„Vím,“ řekla Amelie.

„Já jsem totiž hlava rodiny.“

„Ano.“

„To je všechno.“

„Ale jsi tady, jsi tady se mnou.“

„Já vím, odpusť, neměl jsem -“

„Tak se podívej. Já jsem docela hezká holka, víš, vem si jen ten můj kožešinovej límec a můj černej sexy svetříček.“ Ušklíbla se. „Myslím to dobře, chápej, žádná holka se nevyfintí jen proto, aby nějakej mužskej myslel jen na návrat domů do svýho Zadního Zapadákova.“

„Do Carey,“ řekl s úsměvem.

„Mám pravdu?“

„Máš.“

„Tak jak si to představuješ dál? Heleď, na řece je led, třeba by se dalo přejít na druhou stranu.“

„V noci tam led nebyl.“

„Cože?“

„Ale nic.“

„Tys tady byl v noci?“

„Chtěl jsem říct dneska ráno. Kolem třetí.“

„Cos tady dělal ve tři ráno?“

„Nebyl jsem tady.“

„Vždyť jsi říkal -“

„Musel jsem něco někam dovízt.“

„Dovízt?“

„Jo. Zeleninu.“

„Ach tak.“

„A přitom jsem viděl řeku, tak jsem to myslel.“

„A led na ní nebyl?“

„Ne. Asi bylo trochu nad nulou.“

„Mně se včera zdálo, že je větší zima.“

„Mně taky, ale řeka zamrzlá nebyla.“

„Oukej,“ řekla. „Chceš jít na druhou stranu?“

„Nechci.“

„Říkáš zeleninu?“

„Ano. Jeden člověk si u mě objednal, že naložím jeho zeleninu a odvezu ji svým vozem.“

„Aha.“ Přikývla a pak se zeptala: „Kolik stupňů bys myslel, že je teď?“

„Nevím. Řek bych tak sedm pod nulou.“

„Je ti zima?“

„Trošku.“

„Já mám studený nohy.“

„Chceš si zajít někam na kafe nebo na něco?“

„Já myslela, že máš svůj pokoj,“ řekla.

„Mám.“

„Tak pojďme tam.“

Chvilku kráčeli mlčky. Řeka byla zamrzlá od jednoho břehu k druhému. Most vedoucí na předměstí se klenul nad ledem, přímo z něho vyrůstal, jako kdyby byl jeho stříbrným pavučinovým pokračováním.

„Nechci ti ublížit,“ řekl.

„Ublížit? Jak bys mi moh ublížit?“

„Já nevím,“ řekl rozpačitě.

„Můj milej, mě už měli všelijaký odborníci.“

„Amelie, jsou věci…“ zavrtěl hlavou.

„Ano? Co?“

„Je spousta věcí…“ Opět zavrtěl hlavou.

„Co je, Rogere?“

„Který musím udělat.“

„Co?“

„Věci, který musím udělat.“

„Ano, co například?“

„Jenže… já chci být s tebou.“

„Já s tebou taky.“

„Chci tě zase líbat, chci to od chvíle -“

„Ano, ano.“

„Ale nechci ti ublížit.“

„Ty můj chlapečku, jak bys moh -“

„Chci jenom, abys to věděla.“

Mlčky na něj zírala. Konečně řekla: „Ty jsi legrační člověk.“ Natáhla se a rychle ho políbila, pak ustoupila, podívala se mu do obličeje, řekla „Pojď“ a vzala ho za ruku.

Kapitola dvanáctá

Zábava v Rogerově pokoji začala asi v půl šesté, když přišel Fook Shanahan, doprovázený nájemníkem z druhého patra, kterého Roger vůbec neznal. Právě s Amelií přišli a sotva si svlékli kabáty, když Fook zaklepal na dveře, otevřel je, aniž čekal na vyzvání, a vstoupil, následován vychrtlým dlouhánem v brýlích s tlustými obroučkami a s kšticí hnědých, už prošedivělých vlasů. Silné huňaté obočí měl úplně bílé a Roger měl dojem, že je falešné, že si je tam přilepil, aby nebyl k poznání. Fook držel v jedné ruce láhev bourbonu, v druhé dvě skleničky. Šel rovnou k prádelníku, skleničky i láhev na něj postavil a obrátil se k Rogerovi. „Nepředstavíš nás svý slečně?“ zeptal se.

„To se rozumí,“ řekl Roger. „Tohle je Amelie Perezová. Amelie, dovoluju si ti představit Fooka Shanahana. Jméno toho druhýho pána, bohužel, neznám.“

„Ten druhej pán se menuje Dominie Tartaglia,“ řekl Fook, „a žádnej pán to není, to mi můžete věřit.“ Tartaglia se zasmál a Fook se smál s ním. Pak řekl: „Jak vidím, vy dva ste právě přišli z toho mrazu venku a rádi si dáte do nosu.“

„Já…“ řekl Roger váhavě.

„Moc ráda,“ řekla Amelie. „Napiju se s chutí.“

„De jen vo to, že nám to číselně nevychází,“ řekl Fook. „Sme čtyry a máme jen tři sklenice.“

„Mně a Rogerovi stačí jedna,“ navrhla Amelie a mile se na Rogera usmála.

„Tak je po problému,“ řekl Fook. šel k prádelníku a otevřel láhev. Amelie se posadila na kraj postele, zkřížila nohy a naklonila se dopředu, loktem se opřela o koleno a pohrávala si s perličkami, které měla kolem krku. Tartaglia stál vedle prádelníku a usmíval se při pohledu na Fooka, jak nalévá z láhve do skleniček. Roger mrkl na Amelii, jestli jí jejich přítomnost nevadí, ale dívka se zdála ve výtečné náladě. Budeme se milovat, jen co odejdou, pomyslel si.

A najednou dostal strach.

„Čekali sme, až se vrátíš domů, Rogere,“ řekl Fook, „protože sme chtěli vědět, jak si dopad s policajtama?“

„Docela pěkně jsme si pohovořili,“ řekl Roger.

„Vy jste tu měli chlupatý?“ zeptala se Amelie. Rázem se napřímila a podívala se na Rogera.

„Jo, měli,“ řekl Tartaglia. „Naší bytný čmajznul někdo lednici.“

„Lednici?“ opakovala Amelie. „Díky,“ řekla Fookovi, když jí podal sklenici.

„Vomlouvám se, že nemám led,“ řekl Fook. „Nechtěla byste tam krapet vody?“

„To kazí chuť,“ odpověděla Amelie a zasmála se.

„Jak vidím, černoška a k tomu Irka,“ pochválil si Fook. „Nejlepčí, co muže bejt.“ Zdvihl skleničku. „Na vaše zdraví, slečno!“

Amelie usrkla ze sklenice, pak zdvihla obočí a obrátila oči vzhůru. „Pane jo!“ Podala sklenici Rogerovi. Ten k ní přičichl a trošku upil.

„Jak to teda bylo?“ zeptal se Fook.

„Nijak,“ řekl Roger. „Přišli dovnitř, byli ohromně zdvořilý, zeptali se mě, kde jsem byl v noci, a já jim to řek. A pak, počkejte, pak myslím mluvili o tom, jakou cenu měla podle mě ta lednice, a pak mi řekli, že tu můžu zůstat nebo jet domů, jak chci, další otázky nemají.“

„To tedy znamená, že podle nich v tom nemá prsty,“ řekl Tartaglia Fookovi.

„Bodejť by měl,“ odpověděl Fook. „Nikdo v tom nemáme prsty. Kerej idiot by chtěl ukrást tý ježibabě lednici, s prominutím, slečno.“

„Nic se neděje,“ řekla Amelie a znova se napila.

„Zmínil ses jim vo těch fochách?“ zeptal se Tartaglia.

„Co je s fochama?“

„Našly se.“

„Jaký fochy?“ zeptala se Amelie.

„Z lednice. Našli je ve sklepě vedle kotle,“ řekl Tartaglia.

„To znamená,“ mínil Fook, „že ten debil, co si dal práci a šlohnul tu kastli, z ní nejdřív vyndal ty fochy. Dává vám to ňákej smysl?“

„Vůbec žádnej,“ řekla Amelie a dopila svou whisky.

„Co takhle eště jednu, slečno?“ zeptal se Tartaglia. ‘

„Jen pro zahřátí,“ řekla Amelie a zamrkala na něj.

„Je to Irka, dyk ti to povídám,“ ozval se Fook.

Tartaglia vzal její sklenici a naplnil ji do půli. Pak nalil sobě, podal její Amelii, přistoupil s láhví k Fookovi a dolil i jemu. Fook mluvil dál.

„K čemu je lednice, když tam nejsou fochy?“ ptal se Fook. „Ty nepiješ, Rogere? Máte se slečnou společnou sklenici.“

„S Amelií,“ řekla.

„S Amelií, to se ví. Seš krásná jak vobrázek, Amelie,“ prohlásil Fook. „Můžu ti poblahopřát k tvýmu vkusu, Rogere?“

„To víš, že můžeš,“ přikývl Roger a smál se.

„Gratuluju,“ řekl Fook. „Nenajde se tady eště jedna sklenice?“

„Bohužel ne.“

„Trvám na tom, aby ses napil z její -“

„Z Ameliiny,“ řekla.

„Jo, trvám na tom, aby ses napil z Ameliiny sklenice. Amelie, dej mu napít.“

„Já totiž nemám moc chuť na pití,“ řekl Roger.

„Von se rozzuří, když se napije,“ řekl Fook a zamrkal na Amelii.

„Nemyslím,“ namítla. „Nemyslím, že je takovej člověk.“

„Ne, je to milej a hodnej chlap,“ přisvědčil Fook, opatrně od ní vzal sklenici a podal ji Rogerovi. „Napí se,“ poručil. „A teď mi řekni, co si myslíš vo těch fochách.“

Roger upil whisky a pak vrátil sklenici Amelii. „Já vážně nevím, co si o tom mám myslet.“

„Proč by někdo ukrad lednici a fochy nechal tady?“ zeptal se Fook.

„Třeba s nima byla moc těžká,“ navrhl Tartaglia a rozchechtal se.

„Počkejte, abych tomu rozuměla,“ řekla Amelie a upíjela ze sklenice. „Z bytu vaší bytný ukradli včera v noci ledničku, ale fochy -“

„Ze sklepa,“ opravil ji Tartaglia. „Šlohli ji ze sklepa.“

„Ach tak. Aha. Ale v každým případe, ten kdo ji ukrad, nejdřív z ní vyndal fochy, je to tak?“

„Přesně.“

„Otisky prstů,“ řekla Amelie.

„To se ví!“ řekl Fook.

„Na fochách najdou votisky prstů,“ přisvědčil Tartaglia. „Správně. Máte pravdu, slečno. Dejte si eště jednu.“

„Budu sťatá,“ řekla Amelie. „Zřídíte mě tak, že nebudu vědět, co dělám.“ Napřáhla k němu sklenici.

Otisky prstů na poličkách nenajdou, říkal si v duchu Roger. Měl jsem rukavice. Ve sklepě otisky nenajdou. Nikde.

„Ale proč vyndal ty fochy?“ trval na svém Fook. „V tom je ten problém. Nechme votisky votiskama, ale proč se namáhal a vyndával ty fochy?“

Všichni mlčeli a přemýšleli.

„Já nevím,“ řekla Amelie konečně a napila se whisky.

„Já taky ne,“ přidal se Tartaglia.

„Ani já,“ řekl Fook.

„A ty, Rogere?“ zeptala se Amelie. Trochu přihlouple se usmála a naklonila hlavu ke straně, jako by nevěděla, kde ho najít pohledem. „Vypadáš, jako by tě něco napadalo.“

„Nenapadá.“

„Vypadal jsi zamyšleně.“

„Ba ne.“

„Že vypadal zamyšleně?“

„Jo, a jak,“ řekl Tartaglia.

„Ne, opravdu mě nic nenapadá,“ řekl Roger a usmál se.

„Já mám pocit, že by byl rád, dybysme vypadli,“ mínil Fook.

„Ne, ne…“

„Taky mám ten pocit,“ řekl Tartaglia.

„Myslim, že sme to kapku přetáhli,“ dodal Fook. „Roger a Amelie si sichr maj co povídat a na ten zatracenej krám paní Doughertyový kašlou.“

„Chladicí box,“ opravil ho Tartaglia.

„Jo, pardon,“ řekl Fook. „A pardon, že sem řek zatracenej, slečno.“

„Amelie.“

„No jo, Amelie.“

„Nemusíte spěchat,“ řekl Roger. „Dejte si ještě skleničku.“

„Ne ne, my sme chtěli jen vědět, jak si dopad s těma fízlama, kerý sem poslali ze stanice. Jakže se menovali, Dominiku? Pamatuješ si, jak se menovali?“

„Hodnej a zlej,“ řekl Tartaglia se smíchem. „Myslíš, že tu lednici někdy najdou?“

„Jakživo ji nenajdou,“ řekl Fook.

„Víš co?“

„Co?“

„Vsadil bych se, že teď, v tuhle minutu, má tu lednici někdo ve svý kuchyni. Nacpanou pivem a vejcema a mlíkem a sodou a sejrem a jabkama a pomerančema a hroznama a -“

„Banány se nemají dávat do lednice,“ zazpívala Amelie.

„Hahaha,“ zachechtal se Fook.

„A ten člověk žije nejspíš na tý samý chodbě, co nějakej polda,“ pokračoval Tartaglia, „a ten polda de k němu večer na pivo nebo tak a vůbec neví, že lednice je ukradená.“ Tartaglia se rozřehtal.

„Ukrást lednici není žádná sranda,“ řekla Amelie a taky se dala do smíchu.

„Nedá se nic dělat, dem,“ řekl Fook. Šel k prádelníku a vzal si svou láhev. „Sme rádi, že tě ty chlupatý nevobvinili, Rogere. Ale moh ses aspoň zeptat, jestli sme z toho já a Dominik taky venku.“

„Propána, odpusťte,“ řekl Roger. Já jsem nechtěl -“

„Potěší tě, že nás dva taky nepodezíraj, abys věděl. Podle poldů to udělal někdo zvenčí. Ty dveře do sklepa byly prej asi vypáčený. Povídal to ten menší.“

„Dobrou noc, Amelie,“ řekl Tartaglia ode dveří.

„Dobrou noc.“

„Bylo mi potěšením.“

„Díky. Mně taky.“

„Ohromným potěšením,“ řekl Tartaglia ještě jednou.

„Slečno!“ Fook se postavil před Amelii a vysekl jí malou poklonu. „Kápla ste na jednoho z nejhodnějších lidí na tomhle světě, na Rogera Broomea. Je to znamenitej chlapík už při krátký známosti.“

„Já vím,“ řekla Amelie.

„Bezva. A vy jste skvělá ženská.“

„Děkuju.“

„Bezva.“ Pohnul se ke dveřím. „Buďte na sebe hodný,“ řekl. „Ste voba moc milý lidičky. Zůstaňte milý.“

Krátce se uklonil a vyšel ven, Tartaglia za ním. Dveře se zavřely.

„Asi bys měl zamknout,“ řekla Amelie trochu rozmazaným hlasem.

„Proč?“

„No,“ řekla a šibalsky se ušklíbla. „Máme spolu něco na práci, Rogere, něco moc hezkýho.“ Nejistě se zvedla a šla ke skříni, otevřela ji, překvapeně ucouvla, obrátila se k němu, zakryla si ústa dlaní a vyprskla smíchy. „Já myslela, že je to hajzlík,“ řekla. „Kde je?“

„Na chodbě.“

„Nevadilo by ti, kdybych si šla ošplíchnout obličej?“

„Ne, ani trochu.“

„Hned jsem zpátky,“ řekla. Šla ke dveřím, otevřela je, otočila se a velice důstojně řekla: „Já se totiž musím vyčurat,“ a vyšla na chodbu.

Roger seděl na okraji postele.

Ruce měl zpocené.

Uhodil Molly zčistajasna.

Nevěděl, že ji uhodí, dokud se mu ruka sama nenapřáhla. Nebyla otevřená jako k políčku, ale naopak, pevně a tvrdě sevřená v pěst. Vyrazila kupředu a uhodila Molly do oka; pak se stáhla a uhodila znova, tentokrát do nosu, až z něj vytryskla krev. Molly otevřela ústa k výkřiku a všechno se najednou vyvíjelo velice podivně; z nosu jí tekla krev a Roger instinktivně věděl, že nesmí dopustit, aby krev zamazala ložní prádlo. Její ústa se otvírala a on si byl jistý, že z nich vyrazí pronikavý výkřik. Sáhl tedy oběma obrovskýma rukama po jejím hrdle a stiskl. V tom okamžiku, kdy se jeho prsty kolem něj sevřely, výkřik v něm uvízl někde vzadu a zemřel, zbyl z něho jen nepatrný úryvkovitý chrapot. Současně ji zdvihl z postele a ohnul nazpátek, takže jí krev z nosu stékala po jedné tváři přes čelist a po krku jemu na ruce – málem ji upustil, když se jich krev dotkla – a pak dál přes klíční kost a malá holá ňadra;
postele ani podlahy se však nedotkla, skvrny od krve by opravdu nemohl potřebovat! Na zlomek vteřiny, když už jí oči vylézaly z důlků a když se ho snažila uhodit slábnoucíma rukama, které se bezmocně zmítaly jako ranění motýli, se podivil, proč to dělá, vždyť ji miluje, je krásná, proč to dělá, nenávidí ji. Svíral ji, nepolevil ani na okamžik, a jí se všechno nahrnulo do hlavy a tísnilo se tam, z nosu jí prýštila krev, oči byly čím dál vytřeštěnější, ústa se rozevřela a vycházel z nich zvláštní chrčivý zvuk, myslel, že se mu vyzvrací na ruce, a téměř ucukl, ale pak najednou všechno přestalo. Uvědomil si, že Molly se už nevzpouzí: visela mu bezvládně z rukou. Zvolna a pozorně ji položil na podlahu, aby jí nepohnul hlavou, stopy krve by mu ještě scházely! Nechal ji nahou ležet naznak a šel si do koupelny umýt ruce. Pak u ní seděl asi půl hodiny a snažil se vymyslet, co má dělat.

Napadlo ho, jestli nemá zavolat máti a říct jí, že právě zabil děvče. Ale pak ho napadla až směšná myšlenka, že máti řekne jen: Tak pojď honem domů, synáčku, nech ji tam a pojeď domů! Jenže on právě to nepokládá za správný.

Nemohl od nahé dívky ležící na podlaze odtrhnout pohled. Ve smrti byla ještě ošklivější, jak si někdy moh myslet, že je krásná? A pak z nějakého důvodu, který nechápal, přejel jí šetrně a něžně ukazováčkem přes profil a zatlačil skleněné oči.

Odvezu ji na policii, řekl si.

Šel do skříně pro její kabát – nemůže ji přece odnést na policii nahou? Sňal kabát z ramínka a rozložil ho na podlaze vedle ní, zdvihl ji a položil na něj, jako by to byla deka; ani se nepokusil zastrčit jí paže do rukávů. Pak obešel pokoj a sesbíral kusy jejího šatstva: blůzičku, sukni, vycpanou podprsenku, střevíce, které si sundala hned, když přišla, protože z toho chození a shánění práce měla otlačené nohy, a podvazkový pás s kalhotkami. Všechno to poskládal do plochého balíku a položil jí jej na prsa, nedal tam jen nylonky. Kabát jí na prsou zavřel, ale nezapjal, vzal jednu nylonku, vsunul ji pod záda a paže, přetáhl pres hrudník a pevně svázal. Druhou nylonkou jí obalil stehna v místech, kde končil kabát, a zase ji zavázal a utáhl. Pak se podíval na ležící dívku.

Nos jí už nekrvácel.

Jen tak ji odnést v náručí ale nemůže, to přece nejde! Na ulici v tomhle stavu? Kolik může být hodin? Snad dvě, nebo trochu víc, ale ne, na policii s ní takhle nemůže, přinést ji tam v náručí? Vyloučeno!

Neví ani, kde ta policejní stanice je.

Asi by měl použít svůj vůz.

Moh by ji dát dozadu do korby.

Podíval se na ni ještě jednou, jak tam ležela svázaná na podlaze, jednu nylonku utaženou přes prsa, aby udržela šatstvo složené pod kabátem, druhou ovázanou přes stehna; nahoře vyčnívala z kabátu hlava, dole nohy. Takhle tu může zůstat, než dojde pro auto. Oblékl si kabát a venku se přesvědčil, že dveře jsou zamčené. Na chodbě slyšel, jak Fook chrápe ve svém pokoji. Po špičkách sešel opatrně ze schodů, vyšel ven a zamířil ke garáži. Mráz trochu polevil, což ho překvapilo, vítr byl sice pořádný, ale jinak bylo celkem snesitelně. Kráčel rychle a pružně, měl už jasný plán. Sedne do vozu a vycouvá s ním do uličky vedoucí podle budovy až na zadní dvůr, kde jsou dveře do sklepa. Věděl o nich, protože právě včera zahlíd, jak k nim jde člověk z elektrického podniku kontrolovat elektroměry. Sám ve sklepě nebyl, ale o dveřích věděl.

Mechanika v garáži zajímalo, kdo je. Řekl mu, že je Roger Broome a že by chtěl svůj vůz, chevrolet ročník padesát devět. Nočnímu mechanikovi se to v půl třetí ráno moc nezamlouvalo, ale Roger mu ukázal technický průkaz, technik zabručel, potřásl hlavou a řekl oukej, snad je to v pořádku, aspoň doufám.

Ulice byly v tu hodinu liduprázdné.

Vycouval s vozem do uličky, na jejím konci vypnul motor a nechal vůz jet po ní zpátky dolů; na konci prudce otočil volantem, takže vůz zajel co nejtěsněji k domu. Vystoupil a okamžitě spatřil dveře do sklepa. Vzal za kliku, ale byly zamčené. Vrátil se k vozu, vytáhl zpod sedadla páčidlo a rýpal jím do dřeva kolem zámku tak dlouho, až z něj byly třísky a zámek konečně povolil. Vešel do sklepa a tápal kolem, než našel schody vedoucí do přízemí domu. Vyšel po nich, aniž rozsvítil, nahmatal kliku, otevřel dveře a vešel do vestibulu. Mezi dveře a rám položil klíče od vozu a šel nahoru do svého pokoje.

Dívka ležela na podlaze tam, kde ji nechal.

Přistoupil k posteli a přesvědčil se, že na ložním prádle nejsou skvrny od krve, pak prohlédl i podlahu a očima přelétl pokoj, aby se ujistil, že posbíral všechny součásti jejího oblečení. Dotáhl ji ke dveřím, pootevřel je a podíval se ven na chodbu. Sám nevěděl, proč je tak opatrný, že pátrá po skvrnách od krve a dívá se na chodbu, má přece v plánu jet rovnou na nejbližší policejní stanici, jít dovnitř a říct, že tu dívku zabil, bude to zatraceně těžký.

Na chodbě nikdo nebyl. Dům spal.

Zdvihl ji, byla lehká jako pírko, a vynesl ji na chodbu; jednou rukou ji podpíral a druhá zavírala dveře. Pak ji vzal do náručí a rychle sešel ke dveřím do sklepa. Otevřel je, shýbl se a sebral klíče, dívku si přitom opřel o koleno. Sešel dolů. Sklep osvětlovaly tenké paprsky měsíce, které vnikaly dovnitř postranními okýnky umístěnými pod stropem. Jeho oči začaly pomalu přivykat tomu šeru, už rozeznával kotel ústředního topení a za ním starou ledničku a ještě za ní bicykl o jednom kole.

Vynesl Molly ze sklepa a položil ji do otevřené korby vozu. Tenounký pramínek krve jí stekl z nosu na horní ret. Už se chystal sednout do kabiny a jet na policii, když si vzpomněl, že neví, co jim řekne. Zůstal stát na mlčícím zadním dvoře. Nad ním se od tyče k tyči táhly šňůry na prádlo a divoce a mlčky se zmítaly ve větru. Nebude to jen tak, jít tam a povědět jim, co se udalo! Stál vedle zadních dveří do korby a civěl na dívku zabalenou ve vlastním kabátě.

Kdyby ji někam odvez…

To ne, má přece…

No ano…

Jistě, měl by jít na policii, to určitě…

Přesto, kdyby…

Ne.

Ne, musí se jí zbavit.

Nespouštěl z ní pohled.

Ano, musí se jí zbavit.

Nedá se nic dělat, řekl si a šel zpátky do sklepa a rovnou k lednici, kterou předtím zahlédl. Otevřel ji, podíval se dovnitř a hned mu bylo jasné, že musí vyndat poličky. První dvě povolily snadno, ale s třetí musel zápolit, čtvrtou prostě nadzvedl a vytáhl. Postavil všechny čtyři vedle kotle a pak objal lednici a snažil se ji zvednout. Byla příliš těžká. Nemůže se mu podařit vynést ji přes celý sklep až k zadním dveřím!

Má se tý myšlenky vzdát?

Snad by ji přece jen měl odvízt na policii?

Upřeně se díval na lednici.

Nakonec ji znova objal, ale tentokrát zdvihl jen jeden její konec a přesunul ji o krok kupředu, pak zdvihl opačný konec a udělal totéž a tak pořád dál, až s ní tím způsobem dokráčel ke dveřím. Tam ji přenesl přes práh, sešoupl ji na vybetonovaný dvůr a stejně se s ní dopotácel až k zadní stěně korby. Únavu necítil. Prozatím to bylo celkem jednoduché, ale věděl, že na to, aby ji dostal nahoru do korby, bude muset vynaložit všechny síly.

Podíval se na dívku.

Něco od ní očekával, snad že se pohne. Nebo otevře oči.

Přiklekl, znova objal lednici, sebral všechnu sílu a začal ji zdvihat. Vyklouzla mu. Překvapeně ucouvl. Těžce zaduněla, jak dopadla na beton, ale nepřekotila se. Popadl ji znova a tentokrát ze sebe vydal poslední ždibeček síly, s hekáním a mručením napjal všechny svaly, vytáhl lednici na kraj korby, svalil ji do ní a pozpátku ji dostrkal až doprostředka vozu. Pak ji otevřel, zdvihl dívku z podlážky korby a strčil ji dovnitř.

Nevešla se tam.

Strčil ji tedy hlavou napřed a snažil se dveře zavřít, ale dívka se tam ne a ne vejít.

Pokusil se otočit ji na bok a ohnout jí nohy dozadu, ale ani to nepomohlo. Začínal být nervózní; co když někdo rozsvítí nebo otevře okno a koukne se dolů na dvůr a uvidí ho, jak se snaží vecpat dívku do lednice?

Zlomil jí obě nohy.

Zavřel dveře lednice.

Nasedl do kabiny vozu a nastartoval.

Město byla pustopustá divočina, nevěděl, kam jet a kde by ji mohl nechat.

Lednici nesmí nikdo najít, protože by zjistili nejdřív, kdo je v ní, a postupně nejspíš i to, že patří paní Doughertyové, co pronajímá pokoje, a začali by se vyptávat. Na řeku narazil téměř náhodou. Věděl sice, že město je obklopené vodou, ale nenapadlo ho, že by stačilo dojet na břeh řeky a svalit lednici do vody. Vjel na nevelký most a podíval se dolů; když spatřil odraz světel ve vodě, pochopil, že má pod sebou řeku. Zamířil tedy při první příležitosti z mostu doleva a sjel na překladiště, kde na nepoužívané koleji trčel opuštěný prázdný vagón. Zacouval autem těsně k vodě. Jakpak je asi hluboká? Vrátil se, spustil se na všechny čtyři a hledal hloubkoměr, ale žádný nenašel. Skulit lednici na mělčinu nechtěl. Našli by ji mrknutím oka a to snad proboha radši ne!

Vrátil se do kabiny a odjel.

Teď, když už věděl, že chce lednici pohřbít v řece, začal horlivě hledat místo, které by bylo dostatečně hluboké. Nevěděl, jak to poznat, ledaže by se trefil na nějaké označení, třeba na mostě. Ale možnost najít takové místo se zdála –

Most.

Skutečně, kdyby…

Prostě na něj vjel.

Až doprostředka.

A co zábradlí?

Mohl by přece…

Začal hledat most. Musí být moc opatrný, předstírat, že má nějakou závadu, ano, to je ono. Čekat na pravou chvíli, ta lednice je těžká jak hrom. Ano.

Ano.

Projel celým městem. Ovšem, vysoký most by byl nejlepší, lednice spadne z vejšky a zaryje se do bahna na dně řeky.

Ano, vysoký most bude nejlepší. Automaticky zamířil k nejvyššímu a nejdelšímu mostu, o němž věděl, k tomu, který spojuje město se sousedním státem, a vjel na něj. Most jako by se v prudkém větru pohupoval. Jestlipak ta lednice spadne rovnou do vody, nebo ovlivní její pád vítr? Zastavil.

Vyskočil z kabiny, zvedl kapotu a postavil se před ni, jako by se díval do motoru, ale ve skutečnosti hlídal vzdálený konec mostu a blížící se přední světla. Jakmile se provoz přeruší, skočí za vůz, sundá lednici a postaví ji vedle korby, takže ji míjející auta neuvidí. Bedlivě je sledoval, jak přijíždějí z dálky, a vyčkával, dokud se přední světla nepřehnala kolem něho.

Najednou nic.

Nic nepřijíždělo.

Kéž se to povede!

Rychle se vrátil k zadní části vozu. Lednice bude zatraceně těžká, říkal si, a překvapila ho její neuvěřitelná lehkost. Zvedl ji, aniž se musel namáhat. Div se mu nezatočila hlava, když ji zvedal, panebože, ta je lehká! Obešel s ní vůz a posadil ji na zábradlí. Rychle se podíval dolů, jestli pod mostem nejsou nějaké čluny, a pak lednici pustil. Pozoroval ji, jak mu vyklouzla ze silných bílých rukou, letí dolů, zmenšuje se a nakonec dopadá s hlasitým šplouchnutím na hladinu, z níž vyrazil ohromný bílý gejzír vody. Kolem se v opačném směru mihlo auto. Voda dole se uklidňovala; roztáhla se v široké bílé kolo. Na vzdáleném konci mostu se objevila přední světla automobilu. Rychle přistoupil ke svému vozu a přibouchl kapotu. Pak se vrátil k zábradlí a naposledy se podíval dolů na hladinu řeky.

Sotva bylo poznat, že do ní něco spadlo.

Nastartoval a po mostě přejel do sousedního státu. Minul mýto, otočil se jako na obrtlíku a zamířil zpátky do města. Vůz zavezl zpátky do garáže a vrátil se do domu paní Doughertyové. Před domem ani ve vestibulu nebyla živá duše. Všechno spalo. Šel do svého pokoje a vlezl do postele.

Usnul téměř okamžitě.

Amelie otevřela dveře.

Opláchla si obličej, umyla si i rtěnku z úst a teď vešla do pokoje, zavřela za sebou dveře a pomalu je zamkla. Kabelku odložila na prádelník a pak se s rukama za zády opřela o dveře a oslovila Rogera.

„Já tě zdravím,“ řekla.

Podíval se na ni. „Ahoj.“

„Stejskalo se ti po mně?“

„Ano.“

„Tak mi to řekni.“

„Stejskalo se mi po tobě.“

„Ta tvoje koupelna na chodbě je parádní,“ řekla. Nehýbala se ode dveří, upírala na něho pohled a na tváři jí hrál zvláštní slabý úsměv.

„Modrej toaletní papír, to si dám líbit.“

„Ani jsem si nevšimnul,“ řekl Roger.

„Ty nejsi moc všímavej člověk, viď?“ Zakoktala se jedině na slově všímavej, vyslovila je trochu rozmazaně a nepovedlo se, jak mělo. Nedalo se říct, že by byla opilá, prostě vypila pár skleniček navíc a teď stála před zamčenými dveřmi a s rukama za zády a s tím velice zvláštním, zlomyslným, až zlověstným úsměvem na obličeji. Podíval se na ni a pomyslel si, jak je krásná, ale hned ho napadlo, že ji musí dostat pryč, než jí ublíží.

Odstoupila ode dveří.

Přišla až ke krajíčku postele, kde seděl, těsně k němu, takže se jejich kolena dotýkala; pak sáhla vážně a slavnostně dolů a s podroušenou důstojností mu rukama roztaženýma jako vějíř objala hlavu, zvrátila ji, sklonila se a políbila ho otevřenými ústy na rty. Sáhl oběma obrovskýma rukama dozadu a sevřel ji kolem boků. Chtěl ji milovat, toužil po ní, ale máti bude mít samozřejmě námitky, i když je Amelie tak krásná. Máti samozřejmě podotkne, že je černá. Kdy mu vlastně začalo záležet na tom, co si máti myslí o dívkách, s kterýma chodí, proč by měl dbát na to, co si myslí? A pak si najednou uvědomil, že mu na tom záleží už dlouho a že včera v noci, kdy si konečně řekl, že mu na jejím mínění nezáleží, kdy se konečně odhodlal pomilovat s Molly, dopustil se toho nejhoršího – a musel jí to udělat.

Zabít ji.

Zabil jsem ji, řekl si.

Ameliina ústa se tiskla k jeho, její jazyk naléhavě slídil, rty měla plné a hebké a vlhké a on cítil, jak se s ní kácí pozpátku na postel, cítil na prsou její měkká ňadra a srdce se mu divoce rozbušilo. Roztřásl se. Svlékla si v koupelně podprsenku – nemá ji, uvědomil si najednou a rychle jí hmátl pod svetr a na záda, se sténáním se na ni převalil a líbal jí prsy, jejich nateklé tmavé bradavky. „Ach, Rogere,“ říkala, „ach, Rogere, já tě miluju, miluju tě.“

Byl ztracený v její vůni, v jejím teple a v omamující naléhavosti jejích úst, ale současně měl v hlavě jasněji než celou dobu od chvíle, kdy včera v noci shodil lednici do vody. Musím ji odsud dostat pryč, říkal si, protože si byl jistý, že jí ublíží. Molly ublížil, i když se mu zpočátku ani nelíbila, ublížil jí až později, když ho z jakýchsi důvodů rozzlobila, ale teď cítil vášnivý hněv na tuhle dívku, která je krásná a „černá“, jak by řekla máti, proč mi vodíš domů černou děvku? Miloval její rty a její ruce, které… je nebezpečná, když se jí nezbaví, protože oni zjistí, co se stalo s Molly. Jestli jí ublíží, jestli mu dovolí, aby ji miloval, aby vniknul do jejího tmavého, pulzujícího klína, je v jeho rukou, je teplá a spočívá na něm a zavaluje ho těmi hladkými, tmavými a překypujícími ňadry, jestli mu dovolí, aby ji miloval, ty jsi teď hlava rodiny, Rogere, bude ji muset zabít, ne
zbyde mu nic jinýho, bude ji muset zabít a oni zjistí, jak to bylo s Molly, jdi pryč ode mne, řekl si. Prudce se od ní odtáhl. Nechápavě se na něj podívala.

Svetr měla vytažený nad nahá ňadra, sukni vykasanou vysoko na stehnech. Měl ji pod sebou a celý se chvěl láskou. Něžně po něm sáhla. Její ruka se zvedla a dotkla se ho, s nekonečnou jemností mu dodávala jistoty.

„Ne!“ vykřikl.

„Co?“

„Jdi! Ne!“

Odtáhl se z postele a obrátil se k ní zády. „Jdi,“ řekl. „Běž domů! Jdi pryč! Jdi pryč!“

„Co to říkáš?“

Stál u skříně. Otevřel ji, vyndal Ameliin kabát, přinesl ho k posteli a položil vedle ní, aniž se na ni podíval; věděl, že si dosud nestáhla svetr, miloval ji a bál se, že ji začne nenávidět, prosím, prosím, jdi pryč, prosím tě, a nevěděl, jestli pronesl ta slova nahlas.

Mlčky slezla z postele, upravila si svetr a beze slova si oblékla kabát. Z prádelníku vzala kabelku, šla ke dveřím a odemkla je.

„Do smrti to nepochopím,“ řekla a odešla.

Bylo asi sedm hodin, když sešel dolů, nasedl do vozu a odjel k policejní stanici.

Zaparkoval na protější straně ulice, zabrzdil ruční brzdou, vypnul motor a podíval se na zelené koule po obou stranách vchodu; byly rozsvícené a na každé bylo zřetelně vidět sedmaosmdesátku.

Věděl, že se zachová správně.

Potěšilo ho, že Amelii neublížil. Pokládal to za dobré znamení. Nevěděl, proč se stejně nezachoval hned na začátku, proč sem včera v noci Molly nepřivezl, místo aby ji nacpal do lednice a svrhl do řeky, kde ji nikdo nenajde. Mohl to hned říct někomu tady a ušetřit si strach a…

Opravdu?

Opravdu ji nikdo nenajde?

Seděl za volantem, ani se nehýbal. Město bylo zahalené do tmy, koule policejní stanice naproti slabě zářily a vrhaly bledě zelené skvrny na sníh nahromaděný na obou stranách schůdků. Bylo slyšet zvuk lopat seškrabujících sníh z chodníků. Chrastily řetězy na pneumatikách. Ve studené kabině mu stoupala pára od úst, přední sklo pozvolna zamrzalo.

Byla ve městě teprve týden, nikdo nevěděl, že je tady, ovšem až na hotel, kde se ubytovala a kde se musela po příchodu zapsat, jak jen se ten hotel jmenoval, nějak španělsky? Ale na tom nezáleží. Pomyslí si, že vzala roha, aniž zaplatila, to je všechno. Možná že to oznámí na policii, ale možná taky ne, záleží na tom, co tam po sobě nechala, řekla přece, že přijela s jedním kufrem a trochou peněz, ano, řekla to. Ale i kdyby oznámili, že zmizela, i kdyby řekli, že Molly Nolanová, která se ubytovala v jejich hotelu, zmizela a nevzala s sebou ani svý věci ze skříně, tak co? Řekněme, že to udělali. Že to oznámili na policii…

Je na dně řeky.

Nevyplave nad hladinu, protože je zavřená v těžký lednici. Sotva jsem ji zvednul do korby. Shodil jsem ji z vejšky takovejch padesát metrů, jestli ne víc, já vzdálenosti nedovedu odhadnout. Musela se zarazit do bahna aspoň tři metry, přinejmenším dva nebo jen jeden, to je jedno. I kdyby ji na dně bylo vidět, nikdo ji nenajde. Nikdy. Zůstane tam na věky s mrtvou Molly Nolanovou uvnitř a nikdo na světě se nedoví, že ona je tam dole. Její rodiče jsou mrtví, jediná přítelkyně je na Havaji, v baru si jí a Rogera nikdo nevšimnul, nikdo je neviděl jít spolu do jeho pokoje, nikdo se nic nedoví. Nikdy.

Teď je na něm, aby odjel.

Nikdo se nic nedoví. Nikdy.

Kdyby nešel na tu policejní stanici naproti a neřek jim, že ji zabil, jakživi by se to nedověděli, prostě by na to nepřišli.

Podíval se přes ulici.

Radši bych jim to měl říct, pomyslel si.

Vystoupil z vozu.

Právě se chystal přejít ulici, když se dveře otevřely a ze stanice vyšli dva muži. V tom větším poznal detektiva, kterého odpoledne následoval do restaurace. Proboha, řekl si, to je ten, kterýmu jsem to chtěl říct původně! Ten druhý byl holohlavý, asi taky detektiv. Zelená světla stanice mu ozařovala holou lebku, vypadal legračně.

Oba muži sešli na chodník.

Tak běž, pobídl se Roger, běž a řekni mu to! Jemu jsi to přece chtěl říct.

Váhal.

Ten holohlavý se rozběhl k okraji chodníku, uplácal ze sněhu kouli a hodil ji na většího kolegu. Ten se rozesmál, nabral plnou hrst sněhu a hodil ji na holohlavého jen tak, ani se neobtěžoval s koulí, a oba se řehtali jako malí kluci.

„Uvidíme se zejtra,“ řekl se smíchem ten větší.

„Uvidíme, Steve. Dobrou noc,“ řekl holohlavý.

„Dobrou.“

Rozešli se opačnými směry.

Roger sledoval pohledem toho vyššího, až se mu ztratil z očí.

Vrátil se zpátky k vozu a spustil motor. Ještě jednou se podíval na stanici a pak se rozjel k domovu.

K máti.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s